Když jsem minulé září přehnala zahánění podzimních splínů nakupováním, došlo k tomu, co už jsem stejně nějakou dobu plánovala: období nakupování jenom z druhé ruky.
Důvodů bylo několik: zaprvé pořád ještě spotřebovávám více oblečení, než by
bylo zdrávo. Když jsem to počítala, tak za rok 2017 jsem došla k číslu 37
nových kousků (včetně bot, plavek i barterů) - což jako ve srovnání s americkým
průměrem 65 kusů (na osobu!) či se vším co vídáme na instagramu relativně málo,
nicméně kdyby tak v globálním měřítku nakupoval každý, tak by to byla
katastrofa. Zadruhé: chtěla jsem zjistit, jaký efekt to bude mít na moje
finance (přiznejme si, za módu utratím víc než normální člověk 😅). A zatřetí: chtěla jsem zjistit, jestli se tak opravdu dá oblékat
dlouhodobě, jak mnoho eko-influencerů tvrdí, aniž by se člověk musel nějak jó
omezovat.
Dala jsem si limit tří měsíců a dvě výjimky: buď když něco dostanu darem
nebo když narazím na super zimní kabát (který už jsem "potřebovala"
jako sůl).
Vydržela jsem to? Vydržela! Zažrala jsem se do toho tolik, že jsem bez
problému zvládla o měsíc víc, než bylo původně plánováno a skoro v
této krasojízdě pokračuji doteď. Od minulého září můj šatník obohatilo nespočítaně
kousků z druhé ruky, ale jen 7 nových svršků (a to počítám vánoční dárky!).
Krizi jsem měla jednou a to, když se dopravcem ztratily růžové manšestrové
kalhoty (objednané přes Vinted) které jsem nutně potřebovala,
tak už jsem byla dva krůčky od toho objednat si je z webu & Other Stories. Udržela
jsem se, a nakonec v předvánočním shonu přeci jen dorazily.
Co se týče financí, tak v poměru cena/kvalita mi nakupování
druhorukého oblečení přes internet umožnilo sehnat plno kvalitních věcí, za
stejnou cenu jako by byly nové méně kvalitní kousky v řetězcích. Utratila
jsem za to období méně než obvykle (cca o třetinu), aniž bych měla pocit
nějakého strádání. Obzvlášť v Pařížských luxusních secondhandech se dají najít
naprosto úžasné kousky, které bych si jinak nikdy nemohla dovolit.
Dá se tak oblékat dlouhodobě? Ano, ač si nemyslím, že stoprocentně. Jsou
věci, které bych si i tak raději pořizovala nové: spodní prádlo, boty, dražší věci,
jako kabáty, kterých z druhé ruky příliš nenajdete. Každopádně mě až
samotnou překvapilo, jaká je to zábava a rozhodně mám v plánu s tímto způsobem
nakupování pokračovat i nadále.
Sepsala jsem pro vás několik tipů, které jsem při tomto experimentu
vykoumala a velmi mi slouží:
1. Vyberte si svoji online platformu. Podle toho, co přesně hledáte, najdete danou
věc spíše na jedné stránce nebo na druhé. U mě na plné čáře vyhrává Vinted,
který má skvělý systém filtrování podle velikostí, značek a barev, díky kterým
je vyhledávání oblečení opravdu snadné (a ve Francii má i built-in platformu
nakupování, která je pro uživatele naprosto skvělá). Těsně za ním se umisťuje
Ebay, který je ještě mezinárodnější a odkud objednávám převážně z Anglie a
Německa. Je tam ale horší systém vyhledávání a na ten svůj vysněný kousek
musíte narazit v podstatě náhodou. Nevýhoda je totiž mezinárodnost (šaty
mohou být „dress“, „kleide“ nebo „robe“) a chybějící popisky. Mně se nejvíce
vyplatilo napsat jméno značky do vyhledávače a pak „hrabat“ v dané
kategorii (např. „Other Stories“ v kategorii „halenky). A také
z nějakého záhadného důvodu více věcí objevuji na aplikaci – tam
nezapomeňte vyhledávat v EU, aby vás pak nepřekvapilo clo.
Na značkové věci je nejspíš nejlepší Vestiaire Collective, kde se také
nejlépe najdou dražší značky a instagramové brandy. Jde o platformu, která
každý koupený předmět sama fyzicky zkontroluje před zasláním, takže člověk si
je jistý, že dostane originál, a ne krabici plnou knih. Vzhledem ke kvalitě
dnešních fejků už to asi nemůže být úplně 100% tvrzení, nicméně pravou Boyy
kabelku asi nikdo z Kroměříže na českém Vintedu přeprodávat nebude, takže
na dražší značky je to pořád nejlepší destinace. Jsou tam dvě další nevýhody:
zaprvé velká provize (cca 30 %) a poštovné, ač obojí se nedávno snížilo. Před
dvěma týdny mi z Vestiaire přišla košile od Totême a s jejich servisem
jsem velmi spokojená (když pominu to, že prodejci trvalo přes dva týdny ji zaslat).
Napůl druhoruký outfit: z druhé ruky jsou svetr Marks & Spencer a kabelka Elleme. "Nové" jsou džíny Levi's, lodičky Chanel a baret Tonak. |
2. Fyzické second handy. Přátelé, na tohle je Paříž naprostá jednička.
Consignment shopy jsou láska. Fungují tak, že tam lidé přinesou své staré
(značkové) věci, které pak fyzický obchod nabízí v butikové formě
s prodavačkami a zkušebními kabinkami. Všechno je krásně vystaveno,
v dobrém stavu (jinak by se to neprodalo, že) a obzvlášť luxusní značky
mají cenu několikanásobně nižší než v obchodech (aneb jak jsem si za 165 €
koupila boty, co původně stály asi 800 €). Můj nejoblíbenější je
Chercheminippes v rue du Cherche-Midi, kde mají několik obchodů
rozdělených na návrháře, dámské značkové, doplňky, pánské, interiérové a
dětské.
Další podobný obchod je v rue de l’Annonciation (v něm jsem ale nikdy
nebyla), v Passage Choisol a J’Y Troque na 7 rue de Villedo.
Nečekejte však žádné úlovky typu Céline kabelka za 20 € - prodávající dámy
moc dobře vědí, co má jakou hodnotu. Přesto tam za cenu oblečení z lepších
řetězců nakoupíte mnohem kvalitnější oblečení od návrhářů. Brousím si teď zuby
na nějakého Isseyho Miyakea a doufám, že najdu nějaké hezké krémové kalhoty,
které bych si přes internet prostě bála objednat.
V Barceloně je na podobném principu obchod Swing,
kde jsem si ale nikdy nic nekoupila, protože nejsem milionář a nemůžu nakupovat
všude. V Praze je podobných obchodů také několik, ale tam jsem ani
prstíček neohřála – kromě jednoho, který zavřeli v Lidické. Celkem informativní
článek, že?
Co je ale u nás naprosto skvělé jsou ty klasické
hrabací second-handy. Opomeňme teď ty pražské, kde jako jediný poklad možná
najdete pětieurovku v kapse džínů. Maloměstské sekáče jsou to hovno.
Jakože the shit. (Aneb malá vsuvka
pro ty lidi, kteří si myslí, že používat anglická sprostá slova v textu je
kůl. Není. Ale moje poznámky o lingvistice si nechme na jindy).
Každopádně: second-handy na malých městech, obzvlášť
anglické či severské, jsou skoro jistotou pro nalezení nějakého pokladu. Zaprvé
– Angličanky jsou nejvíc oblečením plýtvající národ, takže plno věcí je skoro
nových a další bohaté evropské národy statisticky nakupují více
v kvalitnějších obchodech, než jsou céáčko, teranovka a háemko. Zadruhé:
většina českých nakupujících nemá tušení, jak vypadá například hedvábí, takže
tyto kousky od pro ně „neznámých“ značek tak zůstanou hezky nám,
hedvábíchtivým. A zatřetí – ty ceny jsou prostě bezkonkurenční (začínající i na
10 kč za kus).
Velká výhoda u tohoto typu nakupování je, že člověk si
to může na místě vyzkoušet, pokud mu nevadí ten typický sekáčový zápach a
nebojí se svrabu.
Výborně viditelné sametové šaty & Other Stories z Vinted. |
3. Bacha na rozměry. Jednou jsem nutně potřebovala
nové večerní šaty a mylně jsem si myslela, že se vejdu do mé obvyklé 36.
Vešla-nevešla. Od boků do pasu pohodička, nicméně dva cenťáky nad pasem se zip
zasekl a dál se mu chtělo asi tak, jak třeťákům do školní jídelny. To si totiž
paní architektka při objednávání nevšimla, že u šatů jsou napsané i rozměry, a
že ten přes prsa je jaksi o hodně menší, než by bylo potřeba. Jednou jsem si
taky málem objednala šaty na o 15 cm vyššího člověka, než jsem sama. Takže:
sežeňte si rozměry! Pokud je chcete rychle, tak nejlepší je projít si „size guide“
té značky, od které ten druhoruký kousek je. A kdo máte 81 cm přes prsa, tak nabízím
krásné sametové večerní šaty Paul Smith.
4. Pozorně si prohlížím fotky a popisky. Kromě rozměrů jsou důležité i mnohé další informace:
jak moc je daná věc nošená, jestli nemá někde vadu, jestli s ní bylo dobře
pečováno, z jakého je materiálu. Nejlépe tyto informace zjistíte buď z popisků,
nebo z fotografií. Po té zkušenosti, kdy mi místo těch popsaných krásných
skládaných večerních šatů přišel kus hadru, už nekupuji žádnou věc, která má
nekvalitní fotografie pořízené Nokií 3310 na konci neosvětlené chodby. Pokud si
nejsem jistá, tak se ptám, žádám více fotografií, chci znát složení a v případě
pochybností NEKUPUJI!
5. Nekupuji si nic, u čeho si říkám „přinejhorším to
prodám dál“. Ano, chápu, že princip cirkulární ekonomie je ten, že
se daná věc po určitém počtu použití pošle dále. Nicméně snahou jakéhokoliv
nakupování, včetně nakupování použitých věcí, by mělo být využít té věci na
maximum, prožít s ní první i poslední polibek, vyjet na Balaton Sound,
odmaturovat, třikrát se přestěhovat, zažít alespoň jeden západ slunce u oceánu,
porodit dvě děti a odejít do důchodu. Pokud vám něco tenhle pocit úplně nedává,
tak je zbytečné si to kupovat, jenom proto, že je to levné a očistit si svědomí
tím, že je to z druhé ruky. Já nevím jak vás, ale mě EXTRÉMNĚ nebaví věci
přeprodávat, takže to je pro mě veeelká motivace nekupovat si nic zbytečného.
Na druhou stranu, když mi něco není (tomu se při nakupování na internetu holt
nevyhnete), tak to nehrotím a prodám to dál.
Bonusový tip č. 6: Pokud si něco kupujete od
komerčních prodejců online, máte automaticky 14 dní na vrácení bez udání důvodů.
Obzvlášť na eBayi se mi to už párkrát vyplatilo, když mi něco nesedlo.
Secondandové jsou rolák (výměna se Sandro Kisić) a sukně Cos. "Nové" jsou bunda Zara (rok 2013?), šáteček Hermés a kabelka Bimba & Lola (2010) |
Všem, kdo jste se dočetli až sem velmi gratuluji a
předávám bobříka knihomolství! (blogomolství nezní tak dobře). Když se na ten rok dívám zpětně, tak kromě pár nepovedených balíčků bych neměnila. Za méně peněz se opravdu dá sehnat více muziky - či více kvality. Kdybych nakupovala vše pouze nové, těžko mi v šatníku přibudou takové krásné kvalitní věci jako od Repetto, Louis Vuitton, Chloé nebo Jacquemuse.
Jaké jsou vaše zkušenosti se secondhandovým nakupováním, jaké máte tipy, nebo se teprve přidáte k #secondhandseptember ? Myslíte si, že má tak zářnou budoucnost, jak se mu předpovídá?
Jaké jsou vaše zkušenosti se secondhandovým nakupováním, jaké máte tipy, nebo se teprve přidáte k #secondhandseptember ? Myslíte si, že má tak zářnou budoucnost, jak se mu předpovídá?