#SecondhandSeptember : jak nakupovat z druhé ruky ve třetím tisíciletí

Když jsem minulé září přehnala zahánění podzimních splínů nakupováním, došlo k tomu, co už jsem stejně nějakou dobu plánovala: období nakupování jenom z druhé ruky.

Důvodů bylo několik: zaprvé pořád ještě spotřebovávám více oblečení, než by bylo zdrávo. Když jsem to počítala, tak za rok 2017 jsem došla k číslu 37 nových kousků (včetně bot, plavek i barterů) - což jako ve srovnání s americkým průměrem 65 kusů (na osobu!) či se vším co vídáme na instagramu relativně málo, nicméně kdyby tak v globálním měřítku nakupoval každý, tak by to byla katastrofa. Zadruhé: chtěla jsem zjistit, jaký efekt to bude mít na moje finance (přiznejme si, za módu utratím víc než normální člověk 😅). A zatřetí: chtěla jsem zjistit, jestli se tak opravdu dá oblékat dlouhodobě, jak mnoho eko-influencerů tvrdí, aniž by se člověk musel nějak jó omezovat.

Dala jsem si limit tří měsíců a dvě výjimky: buď když něco dostanu darem nebo když narazím na super zimní kabát (který už jsem "potřebovala" jako sůl).

Vydržela jsem to? Vydržela! Zažrala jsem se do toho tolik, že jsem bez problému zvládla o měsíc víc, než bylo původně plánováno a skoro v této krasojízdě pokračuji doteď. Od minulého září můj šatník obohatilo nespočítaně kousků z druhé ruky, ale jen 7 nových svršků (a to počítám vánoční dárky!).

Krizi jsem měla jednou a to, když se dopravcem ztratily růžové manšestrové kalhoty (objednané přes Vinted) které jsem nutně potřebovala, tak už jsem byla dva krůčky od toho objednat si je z webu & Other Stories. Udržela jsem se, a nakonec v předvánočním shonu přeci jen dorazily.

Co se týče financí, tak v poměru cena/kvalita mi nakupování druhorukého oblečení přes internet umožnilo sehnat plno kvalitních věcí, za stejnou cenu jako by byly nové méně kvalitní kousky v řetězcích. Utratila jsem za to období méně než obvykle (cca o třetinu), aniž bych měla pocit nějakého strádání. Obzvlášť v Pařížských luxusních secondhandech se dají najít naprosto úžasné kousky, které bych si jinak nikdy nemohla dovolit.

Dá se tak oblékat dlouhodobě? Ano, ač si nemyslím, že stoprocentně. Jsou věci, které bych si i tak raději pořizovala nové: spodní prádlo, boty, dražší věci, jako kabáty, kterých z druhé ruky příliš nenajdete. Každopádně mě až samotnou překvapilo, jaká je to zábava a rozhodně mám v plánu s tímto způsobem nakupování pokračovat i nadále.

Sepsala jsem pro vás několik tipů, které jsem při tomto experimentu vykoumala a velmi mi slouží:

1. Vyberte si svoji online platformu. Podle toho, co přesně hledáte, najdete danou věc spíše na jedné stránce nebo na druhé. U mě na plné čáře vyhrává Vinted, který má skvělý systém filtrování podle velikostí, značek a barev, díky kterým je vyhledávání oblečení opravdu snadné (a ve Francii má i built-in platformu nakupování, která je pro uživatele naprosto skvělá). Těsně za ním se umisťuje Ebay, který je ještě mezinárodnější a odkud objednávám převážně z Anglie a Německa. Je tam ale horší systém vyhledávání a na ten svůj vysněný kousek musíte narazit v podstatě náhodou. Nevýhoda je totiž mezinárodnost (šaty mohou být „dress“, „kleide“ nebo „robe“) a chybějící popisky. Mně se nejvíce vyplatilo napsat jméno značky do vyhledávače a pak „hrabat“ v dané kategorii (např. „Other Stories“ v kategorii „halenky). A také z nějakého záhadného důvodu více věcí objevuji na aplikaci – tam nezapomeňte vyhledávat v EU, aby vás pak nepřekvapilo clo.

Na značkové věci je nejspíš nejlepší Vestiaire Collective, kde se také nejlépe najdou dražší značky a instagramové brandy. Jde o platformu, která každý koupený předmět sama fyzicky zkontroluje před zasláním, takže člověk si je jistý, že dostane originál, a ne krabici plnou knih. Vzhledem ke kvalitě dnešních fejků už to asi nemůže být úplně 100% tvrzení, nicméně pravou Boyy kabelku asi nikdo z Kroměříže na českém Vintedu přeprodávat nebude, takže na dražší značky je to pořád nejlepší destinace. Jsou tam dvě další nevýhody: zaprvé velká provize (cca 30 %) a poštovné, ač obojí se nedávno snížilo. Před dvěma týdny mi z Vestiaire přišla košile od Totême a s jejich servisem jsem velmi spokojená (když pominu to, že prodejci trvalo přes dva týdny ji zaslat).

Napůl druhoruký outfit: z druhé ruky jsou svetr Marks & Spencer a kabelka Elleme.
"Nové" jsou džíny Levi's, lodičky Chanel a baret Tonak.

2. Fyzické second handy. Přátelé, na tohle je Paříž naprostá jednička. Consignment shopy jsou láska. Fungují tak, že tam lidé přinesou své staré (značkové) věci, které pak fyzický obchod nabízí v butikové formě s prodavačkami a zkušebními kabinkami. Všechno je krásně vystaveno, v dobrém stavu (jinak by se to neprodalo, že) a obzvlášť luxusní značky mají cenu několikanásobně nižší než v obchodech (aneb jak jsem si za 165 € koupila boty, co původně stály asi 800 €). Můj nejoblíbenější je Chercheminippes v rue du Cherche-Midi, kde mají několik obchodů rozdělených na návrháře, dámské značkové, doplňky, pánské, interiérové a dětské.

Další podobný obchod je v rue de l’Annonciation (v něm jsem ale nikdy nebyla), v Passage Choisol a J’Y Troque na 7 rue de Villedo.

Nečekejte však žádné úlovky typu Céline kabelka za 20 € - prodávající dámy moc dobře vědí, co má jakou hodnotu. Přesto tam za cenu oblečení z lepších řetězců nakoupíte mnohem kvalitnější oblečení od návrhářů. Brousím si teď zuby na nějakého Isseyho Miyakea a doufám, že najdu nějaké hezké krémové kalhoty, které bych si přes internet prostě bála objednat.

V Barceloně je na podobném principu obchod Swing, kde jsem si ale nikdy nic nekoupila, protože nejsem milionář a nemůžu nakupovat všude. V Praze je podobných obchodů také několik, ale tam jsem ani prstíček neohřála – kromě jednoho, který zavřeli v Lidické. Celkem informativní článek, že?

Co je ale u nás naprosto skvělé jsou ty klasické hrabací second-handy. Opomeňme teď ty pražské, kde jako jediný poklad možná najdete pětieurovku v kapse džínů. Maloměstské sekáče jsou to hovno. Jakože the shit. (Aneb malá vsuvka pro ty lidi, kteří si myslí, že používat anglická sprostá slova v textu je kůl. Není. Ale moje poznámky o lingvistice si nechme na jindy).

Každopádně: second-handy na malých městech, obzvlášť anglické či severské, jsou skoro jistotou pro nalezení nějakého pokladu. Zaprvé – Angličanky jsou nejvíc oblečením plýtvající národ, takže plno věcí je skoro nových a další bohaté evropské národy statisticky nakupují více v kvalitnějších obchodech, než jsou céáčko, teranovka a háemko. Zadruhé: většina českých nakupujících nemá tušení, jak vypadá například hedvábí, takže tyto kousky od pro ně „neznámých“ značek tak zůstanou hezky nám, hedvábíchtivým. A zatřetí – ty ceny jsou prostě bezkonkurenční (začínající i na 10 kč za kus).

Velká výhoda u tohoto typu nakupování je, že člověk si to může na místě vyzkoušet, pokud mu nevadí ten typický sekáčový zápach a nebojí se svrabu.

Výborně viditelné sametové šaty & Other Stories z Vinted.

3. Bacha na rozměry. Jednou jsem nutně potřebovala nové večerní šaty a mylně jsem si myslela, že se vejdu do mé obvyklé 36. Vešla-nevešla. Od boků do pasu pohodička, nicméně dva cenťáky nad pasem se zip zasekl a dál se mu chtělo asi tak, jak třeťákům do školní jídelny. To si totiž paní architektka při objednávání nevšimla, že u šatů jsou napsané i rozměry, a že ten přes prsa je jaksi o hodně menší, než by bylo potřeba. Jednou jsem si taky málem objednala šaty na o 15 cm vyššího člověka, než jsem sama. Takže: sežeňte si rozměry! Pokud je chcete rychle, tak nejlepší je projít si „size guide“ té značky, od které ten druhoruký kousek je. A kdo máte 81 cm přes prsa, tak nabízím krásné sametové večerní šaty Paul Smith.

4. Pozorně si prohlížím fotky a popisky. Kromě rozměrů jsou důležité i mnohé další informace: jak moc je daná věc nošená, jestli nemá někde vadu, jestli s ní bylo dobře pečováno, z jakého je materiálu. Nejlépe tyto informace zjistíte buď z popisků, nebo z fotografií. Po té zkušenosti, kdy mi místo těch popsaných krásných skládaných večerních šatů přišel kus hadru, už nekupuji žádnou věc, která má nekvalitní fotografie pořízené Nokií 3310 na konci neosvětlené chodby. Pokud si nejsem jistá, tak se ptám, žádám více fotografií, chci znát složení a v případě pochybností NEKUPUJI!

Sandálky Louis Vuitton <3 Akorát musím říct, že mi mrchy strašně odírají kotník.

5. Nekupuji si nic, u čeho si říkám „přinejhorším to prodám dál“. Ano, chápu, že princip cirkulární ekonomie je ten, že se daná věc po určitém počtu použití pošle dále. Nicméně snahou jakéhokoliv nakupování, včetně nakupování použitých věcí, by mělo být využít té věci na maximum, prožít s ní první i poslední polibek, vyjet na Balaton Sound, odmaturovat, třikrát se přestěhovat, zažít alespoň jeden západ slunce u oceánu, porodit dvě děti a odejít do důchodu. Pokud vám něco tenhle pocit úplně nedává, tak je zbytečné si to kupovat, jenom proto, že je to levné a očistit si svědomí tím, že je to z druhé ruky. Já nevím jak vás, ale mě EXTRÉMNĚ nebaví věci přeprodávat, takže to je pro mě veeelká motivace nekupovat si nic zbytečného. Na druhou stranu, když mi něco není (tomu se při nakupování na internetu holt nevyhnete), tak to nehrotím a prodám to dál.

Bonusový tip č. 6: Pokud si něco kupujete od komerčních prodejců online, máte automaticky 14 dní na vrácení bez udání důvodů. Obzvlášť na eBayi se mi to už párkrát vyplatilo, když mi něco nesedlo.

Secondandové jsou rolák (výměna se Sandro Kisić) a sukně Cos.
"Nové" jsou bunda Zara (rok 2013?), šáteček Hermés a kabelka Bimba & Lola (2010)

Všem, kdo jste se dočetli až sem velmi gratuluji a předávám bobříka knihomolství! (blogomolství nezní tak dobře). Když se na ten rok dívám zpětně, tak kromě pár nepovedených balíčků bych neměnila. Za méně peněz se opravdu dá sehnat více muziky - či více kvality. Kdybych nakupovala vše pouze nové, těžko mi v šatníku přibudou takové krásné kvalitní věci jako od Repetto, Louis Vuitton, Chloé nebo Jacquemuse.

Jaké jsou vaše zkušenosti se secondhandovým nakupováním, jaké máte tipy, nebo se teprve přidáte k #secondhandseptember ? Myslíte si, že má tak zářnou budoucnost, jak se mu předpovídá?

cesta k minimalismu a zase zpátky

Ano, vím, že jako jedna z prvních jsem vás vždy nabádala, ať dvakrát zkoušíte, týden přemýšlíte, a pak teprve vytahujete štrajtofli. Ať si promyslíte ke kolika dalším kouskům vám ta věc bude ladit, kolikrát si ji na sebe vezmete, na kolik vás nakonec vyjde každé jedno nošení.

Sama se těmito pravidly už několik let řídím a opravdu je málo věcí, které by se mi po pár letech nelíbily, které bych musela vyhazovat po jednom nošení kvůli špatnému výběru materiálu, ve skříni mi visí jen dvě věci s cedulkami (oboje na velice speciální nadcházející příležitosti), no prostě využívám svých možností a zdrojů zodpovědně. Taky si myslím, že jakási „capsule wardrobe“ nebo chcete-li šatník, tvořený převážně základními kousky, je skvělý odrazový můstek od dospívajícího šatníku k tomu dospělému, nebo když nevíte, co přesně máte za styl, nebo když chcete přestat utrácet za tisící tričko z řetězců. Ale co dělat, když váš osobní styl není až tak úplně basic?

Po minulém stěhování a mém prvotním zadostiučinění, že mám méně oblečení než přítel (aby taky ne když veškeré zimní zůstalo v Praze) jsem si uvědomila, že všechno to v komínkách vyrovnané oblečení je v odstínech převážně černé, bílé, šedé, tmavě a světle modré, růžové a červené. Všechno jednobarevné, maximálně s proužkem. Výjimek bylo asi pět. Z celého šatníku. Zbytek si tam tak naskládaný velice neutrálně hověl a já si nemohla pomoct než chtít to trochu okořenit. 

Výsledek okořenění můžete vidět na fotce v podobě této zelené žakárovo brokátové květinové áčkové sukně. Basic kousek? Ani náhodou. Jednoduše se mi tak zalíbila její látka a střih, že jsem si ji koupila v Paříži o tři velikosti větší a pak si ji draze nechávala předělávat. Ale je to přesně to, po čem jsem v danou chvíli toužila, závan svěžího vzduchu do mého převážně jednoduchého šatníku.

Módu ráda přirovnávám k jídlu: můžete samozřejmě žít zdravě a na salátech, ale ten šťavnatý hamburger čas od času neuškodí 😉 Stejně tak je fajn, když většina oblečení je praktická, občas to však chce nějaký ten úžasný neracionální kousek, protože móda se má řídit srdcem.

Protože co je víc minimalismus, než něco po čem opravdu toužíte a budete to léta nosit? Že má někdo minimalistický styl, ještě neznamená, že má minimalistický šatník- vsadila bych se, že mnoha "minimal" holkám praskají šatníky ve švech. Když pak ale máte šatník hrající všemi barvami i tvary, ale všechno milujete do posledního švu, tak není tohle právě podstatou toho pravého filozofického minimalismu?

Dávám si tedy předsevzetí, že si budu dopřávat víc toho, co mě "jen tak cvrnkne do nosu". Co třeba nebudu moc ospravedlnit tím, že se to hodí ke všemu, ale co bude tak absolutní trefa do černého, že na to budu týdny myslet a pak si to i přes všechny logické argumenty koupím. Jako třeba tuto kabelku (po té slintám už několik měsíců- nebýt ceny, tak už je dávno moje!). 

A víte, co neomylný ukazatel toho, že to je ta správně úžasně šílená věc? Když mě v tom vidí máma a řekne mi, že „To je teda příšerný!“. Naposledy mi to řekla u tohoto modrého kabátu. Hned pak vím, že to je vončo. Kdo byste potřeboval, ráda vám ji půjčím!

Expertka v pózování haha!

& Other Stories sako, tričko z Petit Bateau, sukně z H&M, boty Uterqüe a kabelka po babičce👵

stále (a znova) žiju! a proč si myslím, že má smysl psát blogy

Je to úplně strašně divný, že až teď, po tolika a tolika měsících volna, jsem došla k tomu, že nejsem úplně nehorázně unavená, přehlcená prací, mimo domov, bez internetu nebo v jinak indisponované situaci a prostě PÍŠU.

A abych taky uvedla na pravou míru, co jsem mezitím dělala. Studium architektury v Barceloně jsem úspěšně ukončila v červenci a pak jsem se z toho dva až tři měsíce vzpamatovávala. Fyzicky unavená jsem byla třeba měsíc, ale psychicky mě to nechalo úplně jak pomeranč, který projde odšťavňovačem, takže jsem si prostě nařídila pohodu. Svojí základnu jsem přesunula zpátky do Prahy (jupí!) a povolila si všechny ty výlety, na které jsem kvůli škole neměla čas, energii ani finance. Začala jsem pracovat a relativně často navštěvovat babičky (nebo babičky mne). A protože člověk je bytost vrtošivá, tak už zas nikam jezdit nechci a naopak se těším, kde se s láskou usadíme. Jen teda zbytek toho životního plánu ještě nemám úplně domyšlený, ale jak tak zjišťuji, to nemá kde kdo.

Jako mnoho jiných přede mnou jsem si dlouho říkala, jestli v blogu má vůbec cenu pokračovat a vzhledem k tomu, že mě tu vidíte, asi tušíte, k jakému jsem došla závěru. Po exodu celé blogosféry na Instagram teď tak nějak zjišťuji, že mi to tu chybělo. Zaprvé, nejsem limitovaná žádným počtem slov, což při mém stylu psaní je občas oříšek. Zadruhé, tyhle články se objeví všem, kdo si je chtějí přečíst a nejen těm nad kým se smilují algoritmičtí bohové. A hlavně: je to tu prostě moje. Dělá mi to radost, opět v podstatě odpovídá název (jsem nejčastěji v Praze a občas si na sebe nějaký ten podpateček vezmu!) a to psaní, to vždycky byla moje srdcovka.

Kromě toho, teď když na to už opět mám o něco více času, mě zase začalo bavit oblékání. To mi dělá fakt velkou radost, moci někdy ráno (někdy až odpoledne) popřemýšlet, co si na sebe ten den vezmu a taky že za ta léta jsem toho už nastřádala tolik, že třeba teď zrovna nemám chuť koupit si vůbec nic kromě posledně brýlí od Gucciho a taky by to chtělo novou kabelku. Jinak jsem ale zjistila že "fashion" móda jako taková už jde mimo mě a opravdu už nedokážu říct, co bylo v poslední kolekci Prady (zato doteď vzpomínám a áchám nad poslední Haute Couture od Valentina- ta mi úplně vdechla život a co teprve ty barvy!), ale co mě na módě nejvíc baví jsou její historie, technické postupy, materiály, barvy, provedení, když zjistím, jak se něčemu správně říká (posledně jsem objevila paspulku), občas moct vidět něco jedinečného (výstava Diora v Paříži byla úplný vizuální orgazmus) nebo si na to i sáhnout (Riedlovy knoflíčky z 30. let na blešáku). Jelikož si myslím, že takových co máme rádi kvalitu, milujeme řemeslnost (ale nemůžeme si ji ještě dovolit) je víc, tak hlásím návrat a můžeme nad tím slintat společně! Kromě toho snad občas sepíšu i něco smysluplnějšího, ač se vždy ráda podělím o svůj poslední úlovek (pro chlapy to nekupuji ;). Doufám, že jste se těch 12 dlouhých měsíců měli krásně. Opravdu ráda vás tu znovu vidím.💓

& Other Stories tričko a kalhoty, Uterqüe boty, A.P.C. kabelka a Gucci brýle

for a more responsible 2017

Kdysi jsem někde četla, že se v lidském těle za sedm let vymění všechny buňky. Vzhledem k tomu, že ve Španělsku žiji už 6 let, tak by to vysvětlovalo, proč všude chodím a všechno dělám pozdě, protože moje buňky už jsou v podstatě místní. Takže vítací článek roku píšu až tři týdny později a na článek TOP 10 roku 2016 se zřejmě můžete těšit opět v říjnu (loňský najdete zde)

Kvůli všeobecné blogové hibernaci jsem také trošku línější než obvykle, protože mě prostě nic nepostrkuje být lepší než všichni ostatní- kromě toho jsem taky docela sama spokojená s tím, jak věci jsou a nemám potřebu to nikde vytrubovat (samozřejmě kecám, všechno super v mém životě hned letí na Instagram).

Co mám letos v plánu: cíl numero uno je dodělat diplomku, vydat se na cestu kolem světa, pořídit si nový foťák a konečně začít cvičit (to víte, pětadvacítka se blíží a pán Newton měl s gravitací pravdu a pan Charles také- nejspíš v čím dál teplejším prostředí, protože můj tělesný objem se neustále zvětšuje) (že mám dvě minuty od domu skvělou pizzerii na to vůbec nemá vliv) (je neděle večer a tento týden jsem necvičila ani jednou).

Kromě toho taky mám v plánu něco, co zní strašně, strašně cool: uvědomělost a zodpovědnost. Čím dál více si totiž uvědomuji, že tahle planeta není zadarmo a v podstatě všechny naše činy mají své následky. Věděli jste třeba, že Země vyčerpala veškeré své obnovitelné zdroje už v srpnu, a teď v podstatě žijeme na dluh?  

Je mi jasné, že ne vše mohu ovlivnit a že většinu mé uhlíkové stopy na zemi bohužel zanechává cestovaní (žít v zahraničí ekologické asi jako těžba černého uhlí), ale heleďte nejde jen o ten uhlík, ale celkově se pokusit neškodit víc než je potřeba. A jde to i tak, aniž by člověk zhippíkovatěl.

-         1.  Zaprvé chci více nakupovat z druhé ruky. 👯 Vždycky jsem na second handy měla smůlu a nikdy tam nic moc nenašla, kromě toho to chce opravdu hodně času na to se v nich hrabat a ten já většinou nemám. Řešením jsou skvělé obchody jako například Girl Next Door (odkud mám sako z tohoto příspěvku) nebo Win Win, které mají plno upcyklovaných kousků. V jednadvacátem století také existují internety, kde sa dají najít skvělé kousky od vašich oblíbených značek. U nás sleduji Vinted, ve Španělsku pak Chicfy nebo Wallapop. Občas to chce sice hledat dost naslepo, ale nacházím tam průběžně skvělé věci. A taky se tam těch svých zbavuji, což mě přivádí k bodu číslo 2..

2.  Recyklace! ♻ Už ani ponožku do koše nevyhodím. Možností recyklace oblečení je mnoho: buď znovu využít v domácnosti (nekvalitní trička jako doslovný hadr), darovat někomu ze známých, hodit na internet nebo do specializovaných obchodů (v Girl Next Door najedete i pár kousků ode mě), vyhodit do kontejnerů na oblečení (odkud se buď zrecyklují nebo pošlou dále do oběhu), darovat můžete kabát, nebo můžete využít slev, které dávají různé obchody, za to, že jim staré textilie přinesete. Ve Španělsku dává H&M slevu 5€ na nákupy nad 30€ za každou přinesenou tašku, & Other Stories vám dá voucher na 10% slevu na příští nákup za každou přinesenou tašku, kontejnery na recyklaci jsou zde i v Zaře a nebo Mac vám daruje rtěnku za recyklaci šesti jejich prázdných obalů. Ač většina těchto společností má v udržitelnosti jistě velké rezervy, lepší nějaký pokrok než žádný pokrok!

K tomu mě ještě napadá, že ti z vás, co používají systém Nespresso teď mohou využít sběru kapslí přímo v jejich centrech. Jelikož jsou hliníkové, tak se recyklují jedna báseň, což byla doteď na Nespresso jedna z nějvětších výtek. #ecofashioncoffee

3.  Go local! 🚲 Jelikož doprava je jedno z nejvíc znečišťujících odvětví na světě, tak mi přijde logické co nejvíce nakupovat lokálně. U jídla to obzvlášť ve Španělsku jde docela snadno, ale u oblečení jsem zcela upřímně na míle pozadu.

-        4.  Nenakupovat blbosti. 🚫 Blbost je pro mě něco, co použiji jednou a pak to vyhodím. U oblečení se mi nestává, že by něco zůstalo ve skříni viset s visačkou a snažím se vše nosit a přemýšlet už při nákupu, což musím říct, že se mi daří. Na co mi ale bude tísící pidi igelitka na gumičky do vlasů? 50% dnes vyráběného plastu se použije jen jednou (zdroj- moje pamět, která to zase někde četla). Takže nevyhodím ani jeden mikroteňák, ani si nebudu kupovat kafe do těch krásných papírových kelímků, které se sice hodí na fotky, ale rozložitelné a recyklovatelné asi jako ta růžová paruka, co jste si loni koupili na karneval (nic vám nevyčítám, mně doma už tři roky leží pastová ruka, kterou jsem měla ke kostýmu Wednesday Adams).

-       5.   Lépe se starat o své věci, aby déle vydržely.🚿 Nebýt líná prát věci v ruce a konečně si chci nechat opravit pár prochozených párů bot. Více tipů na údržbu šatníku bude v jednom z příštích článků (takže někdy v květnu, jajajaja- to je hahaha zdejším způsobem 😉)

Na podobné téma se mi také moc líbil tento článek od Martiny. Letošek už teď vypadá přinejmenším zajímavě a vypadá to, že témat a dilemat k řešení budeme mít více než dost. Tak snad to nejen přežijeme, ale i se posuneme dál. Pokud vás napadají nějaké další super eko hippísácké tipy, určitě se se mnou o ně podělte v komentářích!

Sako Lanvin x H&M from Girl Next Door, Levi's Jeans, Cos sweater, APC bag & Uterqüe shoes

my top 10 buys in 2015 (and 5 worst)

Konečně nastal čas se s vámi podělit o mé nejlepší a nejhorší kousky roku 2015. Přátelé opravdu vás nešálí zrak, nenastala chyba v Matrixu, ani jsem nevymyslela stroj času, prostě jen v říjnu píšu článek, co měl vyjít v roce 2015. Abych vše uvedla na pravou míru- mám ho napsaný v šuplíku někdy od března, jen jsem na něj trošičku pozapomněla. Vzhledem k tomu, jak mi ale záleží na tom se s vámi dělit o úspěchy a neúspěchy budování mého šatníku, a taky že velká většina věcí je podzimních či zimních, tak mi prostě bylo líto ho ponechat v zapomnění. Kromě toho, napsat rekapitulační článek v lednu umí každý, v říjnu už to chce gule! A samozřejmě, aby se neřeklo, připojuji také seznam těch méně šťastných nákupů.

hello, it's me

S blogováním je to jako se sportem: když to děláte pravidelně, tak vám to přijde úplně normální, když si v tom pak dáte pauzu, tak se setsakramentsky těžko zvedá z gauče a neustále ten návrat odkládáte. Jen tak pro představu, naposledy jsem blogovala před dvěma měsíci a naposledy jsem cvičila před dvěma týdny. Ani jedno nepovažuji za nějakou životní výhru, nicméně se k těmto aktivitám musím vrátit teď, nebo mě kombinace Netflixu, Sims 2 a Pokémonů naprosto pohltí. A to jsem si celou dobu, kdy jsem byla přetížená prací, říkala, jak budu o prázdninách cvičit, číst, šít a chodit na různé kulturní akce, ale to mozkové vyčerpání je takové, že už se z toho přes týden vzpamatovávám tím, že velice ráda nic nedělám.

Alespoň na výstavách jsem tedy byla na dvou, v Barceloně je úžasná Vivien Maier v galerii Colectania a v Praze na fotografiích Svatovítské katedrály v ateliéru Josefa Sudka na Újezdě. V plánu v Praze mám určitě ještě Slovanskou epopej ve Veletržním paláci a snad stihnu i Sportu Zdar v Doxu, další výstavy a muzea pak stihnu na cestách, kde prozatím je jistá Vídeň a další destinace ve hře. Moc bych chtěla na Bienále do Benátek, tak uvidíme, jak to stihneme.

nejobsáhlejší průvodce po módních řetězcích, aneb co si kde (ne)kupovat

Přátelé a kamarádi, konečně vám s velkou radostí představuji Superprůvodce po obchodních řetězcích. Slýcháte ze všech stran, jak je vše nekvalitní? Nemáte čas sami trávit průzkumem dlouhé hodiny až měsíce? Tento univerzální kapesní průvodce (pokud si jej stáhnete do mobilu) vám ukáže to nejlepší i nejhorší, co se dá kde koupit.

Pro větší přehlednost jsem z každé značky zavedla ti stupně žádanosti „Ano“, „Možná“ a „Ne“ (jak vidíte jsem na vrcholu kreativity). Vycházím pouze z vlastních zkušeností a z dané kategorie jsem vždy něco měla (nebo jsem to viděla na někom blízkém). Nehodnotím to, co jsem sama nikdy neviděla v akci, tak to prosím berte v potaz.

Doufám, že vám článek aspoň trochu poslouží, a jestli jsem na něco zapomněla (je toho strašně moc!), tak se určitě ptejte v komentářích.

so little time

As I am getting older, I have come to the terrible realization that I will probably never have the time to do everything I want because well, there are only 24 hours in a day and 7 days in a week. What would I do for an extra weekend day!! I feel like I always have something to do and it has been years since I got a proper break and didn't think about what I still need to do on that day / week / soon enough. When I don't have anything to do for school (like that ever happens), there's always some pending administration, something that needs repairing (just broke a lamp yesterday and I have already scheduled repairing it for next week because guess what- I am too busy this Sunday already), something that needs to be ironed, my eyebrows are getting out of hand, I have millions of ideas for posts in my head but never have a free afternoon to get to them (how to maintain your eyebrows is one article I have in mind), books in my bookshelf I haven't even opened yet (although I am quite satisfied with my improved reading lately!), sewing projects, architects I want to look for in the library and documentaries and movies I want to see.

I want to have fun and travel but I also don't want to miss school and I want to sleep sometimes and my families are all living abroad so if I want to visit them when I have free days it doesn't let me go anywhere else. And even then things sometimes do not happened as you have planned, just like last weekend when I visited my family in Brussels and the next day the whole city was in l'état d'urgence so we had to stay home and I actually had a great time not having to rush anywhere and being able to watch Netflix all day. If someone older than me can tell me it gets better, that would really cheer me up. But since both my retired grandmas always have a ton of things to do as well, I guess I will have to learn to live with the fact that I will never do everything I want in life and that priorities are necessary and inevitable.

///

Čím jsem starší, tím těžší je pro mě myšlenka, že asi nikdy nebudu mít čas na vše co chci stihnout, protože, bohužel, den má jen 24 hodin a týden sedm dní. Co bych dala jen za jediný navíc! Pokaždé mám pocit, že musím udělat plno věcí a už to bude pár let, kdy jsem neměla to štěstí si odpočinout, aniž bych myslela na to, co musím udělat v ten den, týden či v blízké budoucnosti. Když nemám nic do školy (což se přiznejme si, neděje skoro nikdy), musím zařídit něco administrativního, něco potřebuje opravit (včera se mi rozbila lampa a nemám čas ji opravit dnes- mám jí v kalendáři na příští víkend), něco potřebuje vyžehlit, obočí se rozrůstá do brežněvských rozměrů, chci napsat tisíce článků (například jak si upravit obočí), v knihovně mám knihy, co jsem ještě neotevřela (ač na tom poslední měsíce tvrdě pracuji!), chci něco ušít, podívat se na pár architektů v knihovně nebo konečně vidět ten či onen film.

Chci se občas bavit a někdy cestovat a taky si občas odpočinout, ale rodiny bydlí v jiné zemi, takže když mám volno, tak jedu za nimi a zas už nemám čas jet nikam jinam. A občas se věci nedějí tak jak jsem si je naplánovala, jako například minulý víkend jsem navštívila rodinu v Bruselu a druhý den ráno byl vahlášen výjimečný stav, takže se nedalo dělat nic jiného než zůstat doma a koukat se na Netflix. Takže jsem zase nestihla to, co jsem měla v plánu. Pokud mě někdo starší může ujistit, že se to zlepší, tak by mi to udělalo moc velkou radost. Moc velké iluze si ale nedělám, vzhledem k tomu, jak mi obě moje babičky v důchodu neustále říkají, jak nic nestíhají. Asi se budu muset naučit s tím žít a smířit se s tím, že stanovit si priority je nutné a nevyhnutelné a že prostě nikdy nestihnu vše.

Everything from H&M

have bloggers lost their credibility? /// ztratili bloggeři svoji důvěryhodnost?

The other day I met a blogger friend of mine for a coffee and somehow we got to the topic that blogger XY had an „overnight“ increase of thousands of Instagram followers. Call me naive, I knew you could buy Instagram followers, I just thought a) it didn't happen in my country b) these were just desperate girls with recently started blogs that needed to gain credibility. Obviously I was wrong.

I would call myself a blogging veteran, almost six years of blogging in, and I still remember (sometimes more vaguely) why I started blogging at the beginning: „to change things“. Almost six years and exactly 0 changes later, my view on blogging has changed quite a bit: I blog for pleasure. Yes, I have had a few blog-related opportunities and advantages, but none of them is as big as the pure joy of having an outlet about my thoughts and style and the fact that I don't have to be annoying to my friends telling them all the time how I LOVE belted jackets this season (nothing beats imaginary Internet friends). I get that some people want to make blogging their main source of income and their career, but I think these things should come naturally and not by faking it.

What I loved about blogs at the beginning was their independence, the pure unbiased views of new authors that didn't have to go through all imaginable and unimaginable filters in fashion magazines. Also, the fact that they were made by „real people“ for „real people“ made them so much more appealing. When you're 17 you kind of feel out of reach of all magazines available: the „girly“ ones you've read for years can't surprise you any more and the ones meant for adult women are either pushing things too expensive or giving you the worst life/career/fashion advice ever. In general, I think most commercial „fashion“ magazines today are unrealistic and quite short sighted and I prefer to look for the artsy/ intellectual ones, that have authors with interesting points of view whose sole goal isn't just to sell you the ugliest bag on earth.

The logic answer would be turning to bloggers, who should be independent and write their own opinions. Right? But even them aren't exactly the innocent lambs they pretend to be and have many many hidden interests. For example, the use of photoshop in blogs it totally underrated. We are used to the fact that magazines get photoshoped here and there, that sometimes celebrities look 3 sizes skinnier than in real life. But who would expect „magic“ from bloggers, who are basically people from the street? Well, you should. Today's apps make it so easy to retouch any picture in five minutes. So making yourself a thinner waist, longer legs or bigger boobs is quite easy. I can't say I haven't ever touched a picture of myself: when I started blogging I had pretty bad skin and some of the comments made me even more conscious about it: thankfully even the most basic editors can edit your skin. When I think about it, I would do it again. No one wants to see the new Vesuvius growing on your forehead. Also, there is this one particular picture where I literally swapped my head from one picture to another- and I seriously have to give a big special bonus if someone tells me which one it is. I never tried to change my whole body or face, I just made an occasional alteration. What I am trying to say: I know what it feels like to have insecurities, I have been there. That's why today I try to give the most authentic image of me as possible (thisarticle might be the perfect example) and I don't believe everything I see.

I think the problem of fakery in general is what is weakening the credibility of bloggers: for a few euros you can buy thousands of followers on Instagram, for a few hundred you can get a fake bag to get even more followers and then you have people who believe all of it and feel bad that they don't have any of this. And of course, companies and collaborations are still mainly based on numbers- so someone who has 50K followers „on paper“ will have a bigger chance than someone who has 1K engaged followers. Not totally fair, but this is how it works. Personally I haven't bought a single follower / like neither on my Instagram neither on my Facebook page. I have thought about it, but then I realized that I don't need it. Again, I'd rather be like for who I am than for my numbers. No I don't have the biggest statistics, but I really enjoy just being myself and having sweet followers. But then again, I only post the „happy“ stuff on Instagram :)

I don't know how you guys feel about it: which bloggers out there do you consider authentic? Is honesty something you are looking for in bloggers? Please tell me, I would really like to know!

Nedávno jsem se stekala s jednou mojí bloggerskou kamarádkou na kávu a nějak přišla řeč na to, jak bloggerce XY přes noc přibyli sledující na Instagramu a to hned o několik tisíc. Myslete si o mě, že jsem naivní, ale doteď jsem měla pocit že za a) u nás se to neděje a za b) že to jsou jen zoufalky, co s blogem právě začaly a potřebují ty sledující nějak nahnat.

Řekla bych, že jsem po šesti letech tak trochu blogující veterán, a stále si pamatuji, proč jsem blogovat začala: abych něco „změnila“. Několik let a nula změn poté se můj pohled na věc dost změnil: bloguju prostě pro radost. Ano, měla jsem díky blogu několik úžasných příležitostí a výhod, ale nic se nevyrovná tomu, že mám prostor, kde se můžu dělit o mé myšlenky a styl a že nemusím otravovat svoje „pravé“ kamarády s tím, jak tuhle sezónu miluji kabáty s páskem (to totiž nejvíce ocení mí internetoví kámoši). Taky chápu, že kde kdo by se chtěl blogováním uživit a že to není vždy jednoduché, přesto ale zastávám názor, že by tyto věci měly přijít přirozeně a není potřeba snažit se jich docílit všemi možnými i nemožnými prostředky.

Na blozích jsem od začátku milovala jejich nezávislost: ryzí a nezaujaté postoje lidí, kteří nemuseli projít všemi různými filtry, aby se dostali do módních časopisů a přesto měli svůj názor a chtěli ho sdílet. Taky mě bavilo to, že blogy byly dělané „opravdivými“ lidmi pro „opravdové“ lidi. Když vám je 17, tak dívčí časopisy jste četli už stokrát (i když taková Bravo poradna mě baví dodnes), a ty „dospělé“ se snaží prodat příliš drahé věci a do toho vám dávají zaručeně nejlepší rady ohledně hubnutí/kariéry/módy., než aby byly inspirující. Dodnes mě komerční magazíny příliš nebaví (i když ty španělské jsou na tom podle mě o dost hůř než ty naše) a většinou sahám po nějakých čtivějších, ze kterých se i něco dozvím a nebudu si chtít koupit nejošklivější kabelku, co kdy chodila po povrchu Země.

Logickým rozhodnutím tedy bylo obrátit se na bloggery, kteří jsou nezávislí a píší jen to, co si sami myslí. Určitě? Dnes už je situace o něco jiná a ne všichni jsou taková neviňátka, jak se na první pohled může zdát. Například: podle mě je naprosto opomíjená použivatelnost photoshopu na blozích. Jsme zvyklí na to, že časopisy obrázky (hodně) upravují, že někdo v nich vypadá o celá tři čísla menší, než je ve skutečnosti. Ale kdo by něco podobného čekal od bloggerů, kteří jsou „skuteční lidé“? No, měli byste. Existuje nespočet aplikací za pár dolarů, díky kterým fotky upravíte několika kliknutími. Úzký pas, dlouhé nohy nebo větší prsa jsou na dosah prstu. Ne že bych mohla říct, že jsem na žádný svůj obrázek nikdy nesáhla: při mých blogových začátcích jsem kupříkladu měla špatnou pleť což v kombinaci s komentáři, které na to upozorňovaly, znamenalo jediné: že se tohoto problému musím zbavit. I ty nejzákladnější programy to umí. I dnes bych to tak udělala, protože kdo s chce dívat na něco velikostí podobné Vesuvu na vašem čele. Jednou to dokonce zašlo tak daleko, že jsem si nechal přehodit obličej z jedné fotky na druhou- kdokoliv bude schopen tuto fotku najít, dostane ode mě zlatého bludišťáka! :D Nikdy jsem se nesnažila důsledně změnit celou moji postavu nebo obličej, ale občas se mi na mě něco nelíbí (kdo taky je se sebou 100% spokojený), takže jsem učinila malou změnu. Co se tím snažím říct: chápu, že každý má svoje nejistoty, i já je mám. Sama se už dnes ale snažím, aby můj obraz byl to nejpravdivější (kdo četl tento článek, asi ví, co mám na mysli) a také už nevěřím, že vše co vidím na internetu, je pravdivé.

Jako velký problém vidím to, že plno věcí na internetu je zfalšovaných, což bloggerům ubírá na důvěryhodnosti: za pár eur můžete mít na Instagramu o pár tisíc sledujících víc, za pár eur víc můžete mít falešnou kabelku, kterou omámíte další sledující a ti tomu pak tomu všemu věří si zoufají nad tím, že nic z toho nemají. Nepříliš tomu pomáhá fakt, že značky chtějí spolupracovat s těmi s největšími čísly, takže někdo s 50K koupenými „followery“ má větší šanci na spolupráci, než někdo s „opravdovou“ tisícovkou. Což není úplně fér, ale takhle to prostě chodí. To mě taky dovedlo k tomu se zamyslet, jestli i já bych neměla svá čísla trošku „přifouknout“- pak jsem si ale řekla, že to nepotřebuji a dodnes jsem si na Instagramu ani na Facebooku žádného sledujícího nekoupila. Radši budu, když mě lidé budou sledovat s radostí, než ze samotných čísel. Nemám nejohromnější statistiky světa, ale celé mě to prostě baví a k tomu mám opravdu milé sledovatele. No a že zveřejňuji jen „veselé“ obrázky, to je úplně jiný příběh, že jo :)

Nevím, jak se k tomuto tématu stavíte Vy: sledujete bloggery na základě toho, jak moc vám přijdou „opravdoví“? Jak moc si ceníte upřímnosti a do jaké míry Vám stačí krásné fotografie? Povězte mi něco o tom, moc by mě to zajímalo!

what was I thinking? (sometimes you don't have to buy the shoes)

Hello, good morning to you all, today I am coming with the story about how I make myself some rules, them I break them and then I realize breaking them was really stupid. I am talking of course about how I bought these booties at Zara.

My quality requirements have gone up in the past years- I don't usually buy anything just because it's cheap, I look at the materials, the finishes and all the details. But occasionally (happens about twice a year) I buy something that doesn't fit those fields and then I am super surprised it does not have the quality I expected. What a surprise indeed.

In this case, half of the sole lost its color and became beige which did not look good at all (fortunately I had no problem returning them). But I was left with the feeling like it all happened because I didn't keep up with my standards.

Also, why does quality vary so much within one store? I am talking about all of those big brands, where you have to know Zara is great for leather jackets and silk shirts but not shoes (duh- but I have to remember this next time!!), H&M has great leather shoes but lousy basic t-shirts, Bimba y Lola has good bags but not-so brilliant pret-à-porter, etc, etc. Who will tell you all of these things? Nor magazines, nor bloggers seem to care about guiding you to exactly what you need, with the quality you want. Why can't it be just all good (or all bad)? And why do we always think it is going to be different this time? It makes me confused and makes me make mistakes. When it happens I am like „Okay Adela, now you know how this brand makes this and you won't buy it again“ and two months later I think „Past me was pretentious, let's buy these shoes on sale!“ Am I not demanding with myself enough?

I probably need a list of things I can an cannot buy from particular brands- nobody can be good at everything. Maybe unless it' a luxury brand. How do you do it? Do you have specific garments from certain brands you always go for and other you want even look at? Share it with me in the comments!

Krásné dobré ráno všem. Dnes přicházím s příběhem o tom, jak si vytvořím pravidla, poruším je a pak se divím, jaká byla blbost je porušovat. Mluvím teď samozřejmě o těchto kotníčkových botách ze Zary.

Moje požadavky na kvalitu za posledních pár let strmě stouply- normálně si nekupuji nic jen proto, že je to levné, koukám na materiály, zpracování, detaily. Nicméně čas od času si koupím něco, co tomu tak úplně neodpovídá, a pak se divím, že se to rozpadá, žmolkuje nebo krabatí. Překvapivě.
V tomto případě se z půlky podrážky úplně ošoupala barva, což nevypadalo vůbec dobře (naštěstí se mi je podařilo vyreklamovat). Ale v hlavě mi zůstal pocit, že jsem se od začátku měla držet svých zásad.
Mimochodem, proč je kvalita tak rozdílná uvnitř jednoho jediného obchodu? U všech velkých značek musíte vědět, na co jsou dobré: Zara má pěkné kožené bundy a hedvádbné halenky, ale boty nestojí za nic (což už jsem ale věděla- takže už nikdy víc!!), H&M má skvělou kolekci Trend a kožené boty, ale na základní trička tam ani nekoukám, Bimba y Lola mají dobré kabelky, ale oblečení pokulhává, atd, atd. Proč všechno nemůže být jen dobré (nebo jen spatné)? A proč si vždy myslím, že tentokrát to bude jiné? Mate mě to a pak dělá takovéto impulzivní nákupy. Pak si vždycky říkám "Adélo, víš jak to je, tak už si svetr u téhle značky nekoupíš." A o dva měsíce později si říkám "Minulé já bylo snobské, kup si ty boty ve slevě!" No a takhle to dopadá.

Jsem sama se sebou málo náročná? Asi bych si měla udělat jasno v tom, co je od které značky vhodné si kupovat. Protože až na luxusní značky to asi nikde nebude úplně stoprocentní.
Jak to máte vy? Které kousky u jakých značek jsou vaší stálicí a na které by jste nesáhli ani klackem?

investing in classics

This season has been a premiere for me fashion wise. After cleaning my closet I realized that, even though I was trying not to, I was still getting too much stuff. And so I decided that this season (September to December) I was going to buy only one piece of clothing and one accessory per month, and then go "wild" during sales. Some would call it the "French wardrobe" but those people probably don't know any French women as they buy as much (or even more) clothes like anyone else. For me, it was just a way to invest in some desperately needed basic pieces instead of buying more items every month and then get something more interesting (and far less expensive) at the end of the season.
So far, I can say it went really well. September I bought new trousers and a ring, October a top and a much needed grey wool scarf, November was the month of the leather jacket and as a late gift for my birthday I got this amazing navy wool and cashmere's coat- so I am skipping the buying of the accessory of the month- partly because it got to me by itself.

Obviously I could have done this easily because I already had a solid base in my closet- I really like to mix the old with the new because it makes everything so much more personal, but I think anyone can make it. I still think a lot of people buy too much. Sometimes I see hauls and infinite "new ins" from the high street and I don't get why owning three pairs of glitter knickers can make your life better. That is also why I stoped making New in posts a long time ago- I don't find it thrilling to show everyone how many new t-shirts I bought at once. But since my way of shopping has changed and my purchases are well thought, I realized that time to time a post like this could make sense. I also have to say I rarely buy more than one thing at once- I just get to show them to you with variable delay, so sometimes it may appear I am wearing all new outfits while I have had the items for a while.

Tuto sezónu jsem si udělala takovou módní premiéru. Po vyklizení mého šatníku mi došlo, že i přes veškeré mé úsilí se mi v něm věcí hromadí až moc. Takže jsem se rozhodla, že po celou sezónu (září až listopad) si koupím pouze jeden kus oblečení a jeden doplněk měsíčně, s tím že se pak trochu "rozšoupnu" ve slevách. Někdo to nazývá "francouzským šatníkem", no nevím, jestli někdy viděli šatník jakékoliv Francouzky, ale k minimalismu mají většinou daleko. Pro mě to je skvělá příležitost zainvestovat do chybějících základních kousků a nenechat se přitom rozptýlit nepotřebnostmi.
A musím říct, že mi to jde pravdu skvěle. V září jsem si koupila kalhoty a prsten, v říjnu vršek a šálu, z listopadu mám koženou bundu a jako dárek k narozeninám jsem dostala tento skvělý vlněný kabát, takže jsem si myslela, že doplněk pro tentokrát vynechám. Ale jak uvidíte, listopadový doplněk si ke mě našel cestu sám.

Celá akce pro mě byla v celku jednoduchá, protože se budování šatníku věnuji už nějaký ten pátek. Mám prostě ráda, když se spolu nosí věci starší a nové, protože pak vše vypadá mnohem osobněji než mít všechno jen nové. Přesto si myslím, že i někomu s o něco méně propracovaným šatníkem takováto pauza a popřemýšlení nad ním prospěje. Pro mě přestává být množsví a vždy vše nové inspirační. Nic mě například nedonutí zmáčknout tlačítko "zrušit sledování" než nekonečné hauly a newiny s několikátými páry třpytivých šortek. Proto jsem je také přestala dělat sama, nepřijde mi vzrušující ukazovat vám, kolik triček jsem si v Zaře koupila najednou. Ale vhledem k tomu, že teď nakupuji mnohem rozvážněji a rozhodně to není jen o tom že "tenhle topík na figuríně vypadal fakt bombasticky, tak jsem si ho vzala taky", tak jsem si řekla, že takovýto článek bude čas od času smysl dávat. Taky musím říct, že málokdy si koupím víc věcí najednou- občas to tak vypadá, protože jsem špatná blogerka (ale výborná studentka protože byla polovina semestru a ta odevzdávání jsou důležitější než nové články na blogu) (čte mě maminka) (a obě babičky), takže to pak vypadá, jako že mám na sobě všechno nové, i když to už mám delší dobu.

Classic n.1: The grey scarf from H&M. I have been looking for a soft wool medium grey scarf for ages. They either seem to be too light or too dark. And once again H&M is my "I-need-this" saviour. I have the scarf for over a month now and I wear it almost every day- you will definitely see it in a lot of outfits this winter.

Klasika č. 1: Šedá šála z H&M. Šedou šálu z jemné vlny jsem hledala pomalu od léta. Vždycky jsou buď moc tmavé nebo moc světlé. A jako už po několikáté mé milované H&M vyrobilo přesně ten kousek, co jsem potřebovala. Mám ji už přes měsíc a nosím ji skoro každý den- takže si můžete být jisti, že ji tu ještě uvidíte.


Classic. 2: The Navy coat from Marks and Spencer. I love winter coats. LOVE them. The ideal one is cosy, elegant, makes you look good and keeps you warm. Since they are basically all people see on you in the winter, I think they are worth a investment. Finding one is a quest. I am so sick of "50% wool" coats that feel like paper and are so thin they can't warm you up from December on. I initially had an eye on this one in a beautiful orange color (tried it on in Prague and love the fabric), but since orange isn't really part of my closet I thought I'd better keep looking for a navy one. And them, BAM, they started making it in navy too. Sometimes stars and credit card numbers align and you get to be warm all winter (it really is super cosy- but more about this next time!).

Klasika č. 2 Tmavě modrý kabát z Marks and Spencer. Miluji zimní kabáty. MILUJI je! Ten ideální je samozřejmě příjemný na dotek, elegantní a zahřeje. A jelikož nic jiného na vás lidé v zimně téměř neuvidí, tak se do nich vyplatí investovat, Bohužel, najít nějaký kvalitní je docela oříšek. Už ani nemůžu napočítat, kolikrát byl kabát z 50% vlny tenký jako papír a podobně i šustil. Tento se mi původně líbil v oranžové (hlavně díky úžasnému materiálu), ale řekněme že oranžová do konceptu mého šatníku úplně nezapadá, takže jsem dál hledala ten svůj vysněný tmavě modrý. Někdy se ale dostaví ideální konstelace hvězd a čísel kreditních karet, takže když jej začali vyrábět i v tmavě modré, tak ke mě letěl, ani jsem pomalu nevěděla jak.

Classic n.3: The watch from Daniel Wellington. I never really was a watch kind of person and my argument was that we have phones. Well now I have a watch and I am sold for them- it is so much more convenient (and better educated) to look at a watch than a phone. Also I have received a tons of compliments on it and that happens very rarely, although I try to dress awesome every day. With the code holidayheels you get 15% off from any purchase and free shipping on your order from Daniel Wellington.

Klasika č. 3: Náramkové hodinky od Daniella Wellingtona.  Nikdy jsem nebyla hodinkový typ a mým hlavním argumentem bylo, že k tomu mám přeci mobil. No a teď hodinky mám a už bych neměnila- prostě je mnohem slušnější na nudných hodinách pozorovat hodinky, než každých pět minut vytahovat mobil. Také jsem na ně slyšela již několik komplimentů, což přiznejme si, potěší vždy. Od Daniella Wellingtona navíc získáte 15% slevu na nákup s kódem holidayheels.



Have you ever tried limiting your purchases? How did it go?

Snažili jste se vy někdy zreduktovat své nákupní choutky? Jak vám to šlo?

why you should clean up your closet this weekend

You know that feeling when you stand in front of your closet in your undies, with wet hair, only half the make up done, 15 minutes to leave the house and nothing to wear? Your first thought is: I need to go shopping. Then you realize even Zara's express shipping won't get you anything within fifteen minutes. If your closet is a mess you have to dig deep to find something you would like to wear if it weren't stained/ wrinkled or it doesn't fit because you gained a few kilos.

My best tip is: clean up your closet. (and I am saying that knowing I may sound like your mum). And even if you think your closet is fairly organised you may want to consider going through it. Doing a check up of what you have and throwing away things you don't use allows you to navigate better through it and realize what you truly need, instead of adding more and more new stuff. And it is the beginning of a season, so the absolutely best time ever to do a clean up. Here is how I do it.

First, I clean up all the space around the closet. I throw everything (literally everything) out and begin sorting it. Do I like it? Does it fit? Is it in good state? If the answers are 3 YES, I keep it.

When it comes to throwing things out, that's where it gets tricky. Although I am past the most materialistic phase of life, I still don't like letting things go. Because a) I spend my money to get that thing and getting rid of it is admitting that it wasn't the best idea after all, b) I get so emotionally attached to things and I may say „I went to New York in that skirt“, thus keep it. But I had to move to a smaller closet and reduce my things a lot, so I just couldn't make any excuses.

So here I am, in the middle of the room, with the closet full open and everything out on the bed. I decided to be honest with myself. The three questions mentioned above were quite helpful. The Bye Bye rack was getting bigger, but not enough. And then it hit me. The question to ask myself while cleaning up my closet if „Would I wear it on my blog?“ And that ladies and gentlemen is THE question worth a million dollars that got me rid a third of my stuff (and I don't regret it at all). If you don't have a blog you should seriously consider founding one just because of this. It is a miracle, I tell you. A miracle! It is such a good question it even made me happy to get rid of things. I kept inside the closet what I wanted to keep and put on the side things I want to keep, but needed repair.

At the end I felt really good. I also went through things I wanted to take away to see what was wrong with them. The main problems were bad materials, colors that don't fit my style (yellow and magenta for example), that things were too used up or I got them as gifts. What made me happy was that all of these things were bought more than a year ago, meaning that my efforts in curating my closet have been useful! I am so happy with my closet right now, I don't even have the urge to go on a big shopping spree like I usually do at the beginning of a season. I have some things in mind, but more on that later. 

The final step that still need to do is repairing the things that need it. It will probably be sewing back a few buttons and hems (am I the only one who always tears up invisible hems? Seriously, it's killing me) and ironing a LOT of shirts. I hate ironing but and organized closet must be ready to use at all time. Wrinkled shirts are not. Well you know my plans for the weekend, what are yours? I hope they include getting rid of some stuff!

_______________

Znáte ten pocit, kdy stojíte před otevřenou skříní ve spodním prádle, s mokrými vlasy, nalíčenou půlkou obličeje a netušíte, jak do těch patnácti minut, co vám zbývají, najdete něco slušného na sebe? První myšlenka je samozřejmě ta, že potřebujete jít nakupovat. Ovšem ani expresní doručení vám nepomůže a tak musíte hrábnout hluboko, aby se dalo najít něco, co je super, není pomačkané, skvrnité nebo nesedí, protože jsste přibrali pár kilo.

Moje nejlepší rada zní: protřiďte si šatník (a říkám to i přesto, že budu znít jak vaše matka). I přesto, že si myslíte, že máte skřín srovnanou, se občas vyplatí ji pořádně protřídit. Zjistíte, co máte a co vám chybí, zbavíte se zbytečných věcí, které jen zabírají místo, budete mnohem jednodušeji v ní najdete něco skvělého, takže nebudete mít věčnou potřebu si něco nového pořizovat. A jelikož je začátek sezóny, je na to nejlepší čas! Já si skříň třídím následovně:

První, co udělám, je že vyklidím veškeré prostory okolo skříně. Pak celý (úplně celý) obsah skříně vyndám ven a začnu jej třídit. Líbí se mi to? Sedí mi to? Je to v dobrém stavu? Pokud na všechny otázky odpovím kladně, tak si věc nechám.

Všechno se komplikuje ve chvíli, kdy mám něco vyhazovat. Ačkoliv jsem se už dostala za nejmaterialističtější fázi mého života, pořád ještě něrada vyhazuju věci. Protože za a) jsem za ně utratila peníze a vyhodit je znamená, že to nebylo dobré rozhodnutí, za b) protože si k věcem buduji vztah, kdy třeba nevyhodím sukni, protože se mnou byla v New Yorku. Vzhledem k tomu, že jsem se musela přestěhovat do menší skříně, jsem ale počty musela značně omezit, a tak na výmluvy nezbyl prostor.

Takže tam stojím, uprostřed místnosti, s prázdnou skříní a celým jejím obsahem na posteli. Rozhodla jsem se, že budu se sebou upřímná a tři výše zmíňěné otázky mi k tomu velice pomohly. Vyřazující kupa se pomalu zvětšovala, ale ne dostatečně rychle. A pak mě to napadlo. Otázka za milión. „Vzala bych si to na sebe na blog?“ Přátelé, nehledejte dál, nic lepšího už nenajdete. Zbavila jsem se tam možná třetiny věcí. Pokud nemáte blog, měli byste vážně zapřemýšlet nad tím si ho založit jen kvůli tomuhle. Vážně, je to zázrak. Zázrak! Skoro jsem při vyhazování věcí měla radost Zárověň jsem rovnala do skříně všechno, co jsem si chtěla nechat a na stranu věci, co potřebují opravit.

Ke konci jsem cítila opravdové zadostiučinění, ale pro jistotu jsem se ještě jednou koukla na věci, které jsem už nechtěla, abych věděla, co s nimi nebylo v pořádku. Hlavními problémy byly materiály, pak barvy nehodící se do mého šatníku (takže kanárkově žlutá ani fuchsiová už nikdy!), opotřebované věci nebo nevhodné dárky. Co mě ale potěšilo bylo to, že většina jich byla staršího data (minimálně rok staré), takže to vypadá, že se mi opravdu daří co se týče uváženého rozšiřování šatníku. Omentálně bych se svojí skříní nemohla být spokojenější, vůbec nemívám pocit, že nutně potřebuji něco nového a kromě halenky, co jste tu viděli minule, jsem si asi měsíc nic nekoupila. Samozřejmě na větší zimu si asi budu něco nového potřebovat, ale o tom vám povím příště.

Posledním krokem bude oprava všeho, co to potřebuje. Budu přišívat knoflíky, zašívat lemy (jsem jediná, komu se ty neviditelné vždycky rozpářou?) a žehlit HODNĚ košil. Nesnáším žehlení ale organizovaný šatník musí být plně v pozoru. V tom mi také nově pomáhají ramínka, minulý šatník jsem měla na poličkách a v soušasném na ramíncích je všechno skvěle přehledné a nic se nemačká. Znáte tedy mé plány na víkend. Jaké jsou ty vaše? Doufám, že zahrnují zbavování se nepotřebností ;)

the uggly shoe season

  Dear friends, if you don't feel like dressing up, keep your heads up! The odd are in you favour! This  season shoes are so ugly you could make your grandma jealous.
  It's not the first time I am talking here about how I don't like absolutely perfect outfits and that I always like to add something a little understated. I even dare to say that the imperfect look is quite a thing in fashion, not even going as far as normcore, but if you look a little around you you'll see many simple t-shirts, ripped jeans, beach hair, New Balances, Birkenstocks, fisherman sweaters, which are all understated and comfortable pieces to make up understated & comfortable outfits.
  I see some explanations to this trend- basics are so easier to wear and match and therefore are a better investment than anything statement. Comfortable garments are a must because who would like to feel uncomfortable all day? And then I don't want my clothing to speak louder than my personality- when I am showing someone my skills I want them to listen to me and not being distracted by my feather head piece. Or worse I don't want to be distracted by the thought that something might be peeking. Of course there are moments when showing off is appreciated, but overall I have the tendency to relax. And there has been a lot of relaxing lately.
  It began in New York, when after years of disregard of mules I found a pair that was just too perfect. Unfortunately the right one didn't fit, so the only option was to find a rebound. After stalking topshop.com for a few weeks they kept up with their title of my official-dream-come-true-shoe-provider and made a perfect pair (these).
  Then I started to run and thought it would be great to get some running shoes (note the fact that there is ALWAYS a good opportunity to buy new shoes for me ;) so I got the Nike Free Flyknit. Most. Comfortable. Shoes. Ever. Before I actually started running in them I tried to wear them in a casual outfit. I felt super cool wearing them  and 15 minutes later my back didn't hurt anymore- now tell me how many of your shoes can do that?
  The ugliest pair I got were my Grandma's Birk-like slides. So sophisticated, right? Stealing Grandma's slides. I found them in the shoe closet and I thought I could make them elegant. I took them to Barcelona with me and I was waiting for a long time to make a public appearance with them.
  After publishing a picture of them on my Instagram I got two kinds of reactions: some were saying there are amazing, the other half was asking if I have just escaped from a hospital. Yes, Birks were designed for a certain purpose, but fashion adopts a lot of non-fashion items: trench coats used to be a part of military uniforms, Coverse were basket ball shoes, jeans were the garment of miners. Could Birks & other similar items be next?
  After weeks of trying to make the cool again and again I surrendered & bought alternate slides from Bata (that are right after the Nikes in comfiness). Meanwhile there are a looot more of new ugly shoes emerging on the Internet every day and I think the Tevas win the contest of the worst-looking-fashionable-shoes. I don't need to be that much fashionable.

How far are you willing to go with shoe-awfulness? What are the ugliest shoes you have seen this season?

Drazí přátelé, pokud zrovna nemáte náladu vypadat jako ze škatulky, nezoufejte! Bohové jsou vám nakloněni! Letos totiž frčí boty tak nehezké, že vám je všichni důchodci budou závidět. 

  Už několikrát jsem zde zmiňovala, jak mě nebaví dokonale upravené a sladěné outfity, ale že vždy přidám alespoň nějaký element, který celek uvolní. Obecně bych řekla, že perfektní / neperfektní vzhled je jedním z hlavních proudů současné módy a ani nemusíme zacházet do takových extrémů, jako je normcore, ale stačí se podívat okolo sebe /v českém případě možná spíš na internet/ - zatím co před lety všichni obdivovali dokonale promyšlené celky, dnes to jsou samá jednoduchá trika, džíny protrhlé na kolenou, rozevláté vlasy, New Balancy, poslední dobou také Birkenstocky, lusté svetry, v celku nenápadné a pohodlné kousky, které utváří nenápadné a pohodlné outfity.
  Z mého pohledu to má opodstatnění hned několik- nadčasové kousky se lépe kombinují a častěji nosí, tudíž jsou lepší investice než cokoliv výrazného. Pohodlné věci jsou nutností, protože kdo by se chtěl cítit nepohodlně celý den? A pak také je tu faktor, že nechci, aby oblečení přebilo moji osobnost- když prezentuji projekt, tak chci aby lidé poslouchali mě a ne aby se soustředili čelenku s peřím, co mám na hlavě. Nebo hůře, abych se já musela soustředit na to, že mi tu něco leze a támhle něco kouká. Samozřejmě jsou chvíle, při kterých se hodí vytasit své zbraně, ale povětšinou mám pocit, že není potřeba to nijak přehánět, ale spíše se uvolnit. A že toho uvolňování je poslední dobou dost.
  Začalo to nenápadně. Po letech averze vůči nazouvacím pantoflím, ať už bez podpatku nebo bez, jsem objevila jedny s klínkem, co se mi opravdu líbily v New Yorku. Bohužel mi jedna z bot nesedla a tak se mým novým životním cílem stalo, najít pro mé srdce jejich náhradu- vytlouct klín klínem. Stalo se tak po pár týdnech stalkování stránek Topshopu, jelikož ten je na boty můj snoplnič. Další položka odškrtnutá ze seznamu "to si na sebe nikdy nevezmu".

  Poté jsem začala běhat a řekla jsem si, že by to chtělo nějaké pořádné boty, a tak se ke mě dostaly Nike Free Flyknit. Nejpohodlnější. Boty. Ever. Než jsem se dokopala k tomu, abych si v nich opravdu šla zaběhat, tak mi to nedalo a zkusila jsem si je obléct k tomu, co nosím normálně. Kromě toho, že mi přišly bezpodmínečně kůl, tak mě v nich asi po čtvrt hodině úplně přestaly bolet záda- no řekněte mi, která vaše bota to dokáže? Samozřejmě se mi mnoho bot líbí mnohem více vzhledově, ale už jen díky tomu, co na mě dokázaly, mám chuť je nosit mnohem častěji.

  Největší šeredky co se ke mě dostaly, jsou zdravotní pantofle mojí babičky. To zní neuvěřitelně sofistikovaně, že? Krást babičce pantofle. Našla jsem je doma v botníku a přemohla mě myšlenka, že já v nich určitě dokážu vypadat elegantně. Řekněme ale, že je to docela těžké. Nicméně jsem si je vzala s sebou do Barcelony a dlouho jsem čekala na okamžik, než jsem si je vzala na veřejnost.
  Po zveřejnění jejich fotografie na Instagramu se ke mě dostaly dva typy reakcí: první hlasy říkaly, že jsou skvělé, druhé hlasy, že vypadají jako z nemocnice. Ano, zdravotní pantofle byly navrženy pro jistý účel, nicméně móda již mnohokrát adoptovala naprosto nemódní předměty: věděli jste například, že trench coaty byly původně součástí uniformy vojáků za 1. světové války? Conversky byly botami pro basket? Džíny oděvem horníků? Mohly by Birkenstocky a jim podobné být dalšími?
  Po týdnech přemýšlení jsem se nakonec rozhodla, že zdravotní pantofle jsou moc i na mě a koupila jsem si lehce elegantnější alternativu u Bati a už teď můžu říct, že jsou v pohodlnosti hned za Nike Free. Mezitím se na internetech (na té části internetu, kde se pohybuji) objevily trekové sandály s tím, že jsou strašně "cool". Ty jsou moc i na mě, a to jsem prosím velice módně tolerantní.

  Jak daleko jste v boto-ošklivosti ochotni zajít Vy? Jaké nejošklivější boty jste tuto sezónu viděli?