hello, it's me

S blogováním je to jako se sportem: když to děláte pravidelně, tak vám to přijde úplně normální, když si v tom pak dáte pauzu, tak se setsakramentsky těžko zvedá z gauče a neustále ten návrat odkládáte. Jen tak pro představu, naposledy jsem blogovala před dvěma měsíci a naposledy jsem cvičila před dvěma týdny. Ani jedno nepovažuji za nějakou životní výhru, nicméně se k těmto aktivitám musím vrátit teď, nebo mě kombinace Netflixu, Sims 2 a Pokémonů naprosto pohltí. A to jsem si celou dobu, kdy jsem byla přetížená prací, říkala, jak budu o prázdninách cvičit, číst, šít a chodit na různé kulturní akce, ale to mozkové vyčerpání je takové, že už se z toho přes týden vzpamatovávám tím, že velice ráda nic nedělám.

Alespoň na výstavách jsem tedy byla na dvou, v Barceloně je úžasná Vivien Maier v galerii Colectania a v Praze na fotografiích Svatovítské katedrály v ateliéru Josefa Sudka na Újezdě. V plánu v Praze mám určitě ještě Slovanskou epopej ve Veletržním paláci a snad stihnu i Sportu Zdar v Doxu, další výstavy a muzea pak stihnu na cestách, kde prozatím je jistá Vídeň a další destinace ve hře. Moc bych chtěla na Bienále do Benátek, tak uvidíme, jak to stihneme.

Jinak bych to samozřejmě nebyla já, abych za tak dlouhou dobu nepřišla s několika postřehy, o které se s vámi musím podělit:

- když několik měsíců v kuse sedíte 12 hodin denně na židli a vaše jediná zábava je jídlo, tak se prostě nemůžete divit, že přiberete. Proto už nevěřím nikomu, kdo říká, že máte vyhodit oblečení, co vám už není. Vy a vaše pozadí kardashianovských rozměrů jim ještě vdechnete nový život a ještě za ně budete rádi.

- v souvislosti s nárůstem váhy jsem samozřejmě neměla co na sebe, takže proč a v čem bych se měla na blog fotit? Adéla v černých kalhotách Acne na deset způsobů (palce nahoru těmto kalhotám za tak úžasnou elasticitu, co z vás neudělá klobásku)

- současná móda a to co je v obchodech se mi vůbec nelíbí, protože to prostě nelichotí mému typu postavy a je to dělané na lidi bez křivek. Najít na nějakém kusu oblečení záševek rovná se velikému úspěchu!

- letošní úroda bot byla velice chabá, ač jsem na nějaké měla velikou chuť, tak buď zůstaly nezlevněné a mimo mé cenové možnosti, nebo se ihned vyprodaly

- už začínám chápat, proč lidé nosí ponožky do sandálů, protože to je ve vedrech jediný způsob jak zabránit puchýrům. Všechny boty mě odřou, jediné sandály, ve kterých můžu chodit, jsou pět let staré z H&M a ty vypadají jak pět let staré boty

- taky řeším, jak se vysoukat z toho všudypřítomného minimalismu, který mě začíná už dost nudit. Ano, za těch pár let jsem si nastřádala dost základů šatníku, které ke mě sedí a do budoucna se jistě budou hodit. Teď mi ale chybí ženskost, sukně, střihy se zbýrazněným pasem a možná už trochu i ty podpatky (na které jsem docela zanevřela). Prostě léto a La Dolce Vita, alespoň tak jsem si to představovala. Vzhledem k dnešníu počasí to vypadá spíš na Singing in The Rain.

Po tomto menším shrnutím mým mozkových pochodů vás mohu navnadit na příští článek TOP 10 nákupů za minulý rok, který jsem sice psala už v únoru, ale doteď jsem jej nestihla zdigitalizovat. Jak miluji moje papírové sešítky a zápisky, tak musím uznat, že toto jejich neautomatická digitalizace je ohromná nevýhoda. Přeji vám tedy krásný zbytek víkendu a vzhledem k tomu, že jsem dokázala něco napsat, už snad ani nemusím na to kolo.

P.S.: fotografie byly pořízeny právě asi před dvěma měsíci u přírodovědného muzea Museu Blau v Barceloně. V neděli od 15. hodiny je tam vstup zdarma. Vzhledem k tomu, že je od Herzoga a de Meurona, tak jsem se na něj ráda jela podívat, pokud snad znáte historii Země a byli jste například v našem Národním muzeu, tak vás tam zas tolik věcí nepřekvapí.

H&M dress, Converse shoes & Matt & Nat bag