How is it to live abroad? / Jaké to je žít v zahraničí?

Although "Adela's Comments and Chatter" should usually illustrate my thoughts about fashion, I think that time to time I will make an exception and talk about other topics. This time it is something I have been asked to write about from my readers: my residence in Spain.
In the last year of high school I decided that I wanted to leave the Czech republic to study abroad. My first option was France but due to various reasons and events I finally chose to go to Barcelona. To enter the university I only had to make an entrance exam and convert my final exam's grade to the Spanish equivalent- from the moment I was accepted it was a sure thing.
I was preparing myself to move only physically (packing my stuff), after all I had been studying Spanish for four years (thinking that would do) and I was really looking forward to this experience.
The first thing that hit me when I arrived: having a good language level at school does not mean to have a good level in real life. There is a tremendous difference between only one person speaking alone and in very moderate speed and between a group of Spanish talking as fast as Usain Bolt runs, ten at one time. In that moment you are happy to understand a simple "Sí". And then there is the part when you have to speak yourself: sentences that sounded perfect in your head come out mashed like potatoes. "Puedes... aah, donde está, hmmm la como se dice, office?" (Can you please tell me where is the office?) The worst thing is you know you know the words you want to say, they just do not surge when you need them (that happens a few hours afterwards). I was dealing with this by saying the words I didn't know in English. The good thing is it got better really fast, I understood everything within a few weeks and I could speak without sounding like a  scratched CD in two or three months. To be totally honest I think it made my integration here slower, not that people would not listen to and help me if I had problems to say, but it was a slow-down in my social relationships- you get tired trying to understand a foreign language and trying to speak in constantly.  My Spanish is still not perfect, but I speak really good now- a lot lot better than when I got here.
The second thing I wasn't prepared for was Catalan. I knew they also speak Catalan here, and the truth is if you speak to someone in Spanish in 98% the will respond to you in Spanish in Barcelona, but what I was not told (and I still feel upset about it) was that some of my classes will not be in Spanish- finally around 30%. Some teachers switched to Spanish when I asked them to, but some would not. As a classic says "If you wanted to study in Spanish you should have gone to Madrid" (L'Auberge espagnole). It is not a dialect but a proper language, it has elements from Spanish and French and something totally particular. Now I totally understand it (I do not speak it since I do not have to) but it took me about a year - speaking both Spanish and French before was a big advantage.
Apart of the language I would not say the differences are enormous, it's not like I am on the other side of the world. Of course there were things that surprised me, perhaps the most striking was how many beggars there are on the streets. In time you see some time to time, but in Barcelona there is quite a lot of them everywhere. They are usually the same people at the same places- for example a guy that claims to be a robbed tourist, at the same spot since more than a year- not sure if I believe him. On the other hand it is so easy to lose everything: your job, then the apartment and you find yourself on the street. It may sound like a cliché but unfortunately it has become the reality of many and I would swear I see more and more people sleeping in the streets and in the ATM halls (the banks are letting them- quite ironic since sometimes it is their fault). 
Barcelona is one of the richest regions of the country but still you can feel how it feels depressed about the economic situations, my generation illustrates it pretty well: a lot of them want to leave the country when they finish their studies, as finding a job here as a fresh graduate is nearly impossible.
I return to the Czech republic thre of four time a year (and during the summer) and I never thought it was possible to miss a country so much. When I really feel far away is when things happen back there and I have no one to share them with. I miss small things like getting the press in my language, the typical taste of the bread, first snow and those little moments like family reunions, elections, hockey gamess or when something happens and everyone talks about it. I was sad not being able to vote for the first time and I was sad not being able to lit a candle on Saint Venceslas' square when Václav Havel died.
Overall I would say living abroad has given me a lot- new friends, two new languages and a mind opening, but it was not for free. I also missed a lot and I missed it much. If you ever have the opportunity to go abroad for a while go for it, but at the same home is home.




Ačkoliv se ve většině "Adélčiných keců" budu zabývat spíše s módou spojenými tématy, občas není na škodu mluvit o něčem jiném. Dnes tedy budu psát o tom, o co jste mě již několikrát žádali: o mém životě ve Španělsku.
V posledním ročníku střední školy jsem se rozhodla, že chci opustit Českou republiku a jít studovat do zahraničí. Původně jsem měla zamýšlenou Francii, shodou okolností a náhod jsem se ale nakonec rozhodla pro Barcelonu. Pro přijetí na školu tady mi stačilo projít vstupním testem a "přeložit" mé maturitní známky na španělský ekvivalent- od chvíle, co jsem byla přijatá, byla jasná věc, že sem pojedu.
Na příjezd jsem se připravovala pouze fyzicky (balením si věcí), španělštinu jsem studovala čtyři roky (a doufala jsem, že to bude stačit) a moc jsem se na to těšila.
První věc, co mě zarazila po mém příjezdu bylo to, že dobrá úroveň jazyka ve škole neznamená dobrá úroveň jazyka ve skutečném životě. Je ohromný rozdíl, když na vás mluví pomalu jeden člověk a když se mezi sebou baví deset Španělů jeden přes druhého. V té chvíli jsem byla ráda, když jsem rozuměla jednoduchému "Sí". A v momentě, kdy máte mluvit, se do všeho míchají slova "hm" a "eeeh" klidně i několikrát za sebou, a víte, že slova, co chcete říct, znáte, ale nějak nechtějí vyplout na povrch (většinou si na ně vzpomenete po několika hodinách). Já jsem to řešila tak, že slovíčka, na která jsem si nemohla vzpomenout, jsem říkala anglicky a doufala, že je někdo dokáže přeložit. Na druhou stranu jsem začala všechno chápat už po několika týdnech a mluvit na lepší úrovni než rozbité CD jsem dokázala po dvou nebo třech měsících. Pokud bych měla být opravdu upřímná, řekla bych, že jazyk byl problém při včleňování se do kolektivu, ne že by lidé nechápali, co chci říct nebo mi nepomáhali při menších problémech, ale rozhodně je to zpomalující element, když nad vším, co řeknete a slyšíte, musíte neustále přemýšlet- nemluvě o tom jak je to unavující. Moje španělština stále není perfektní, ale rozhodně je tam od začátku ohromný skok.
Druhá věc, na kterou jsem nebyla připravená, byla katalánština- i když jsem věděla, že tady mluví i katalánsky, měla jsem s ní ze začátku docela problém (to, že v ní bylo několik hodin týdně mi moc nepomáhalo)- nakonec jsem ji asi po roce, díky mým znalostem španělštiny a francouzštiny, přelouskla, ale stálo mě to hodně úsilí. Slovy klasika "Pokud jste chtěl studovat ve španělštině, měl jste jet do Madridu!" (z filmu Erazmus a spol.)
Kromě jazyka nejsou kulturní rozdíly mezi Španělskem a Českou republikou nijak obrovské a rozhodně tady nemám pocit, že bych žila na opačném konci světa. I tak tu ale byly věci, co mě překvapily, nejvíc mě třeba zarazilo kolik je tady na ulicích žebráků. Ne, že by v Praze žádní nebyli, ale v Barceloně je jich proporcionálně mnohem víc. Většinou to bývají stejní lidé na stejných místech, jako jeden "turista, kterého okradli o vše", který je ve stejné uličce už přes rok- nejsem si jistá, jestli bych tomu měla věřit. Na druhou stranu je tady opravdu reálný strach se na ulici ocitnout, klišé ztratit práci, neplatit nájem a být vyhozen na ulici je tady mnohokrát zosobněno. Přísahala bych, že na ulicích vidím spát čím dál více lidí, banky dokonce nechávají lidi spát ve svých vestibulech (což je docela ironie, jelikož je tam mnoho z nich právě kvůli bankám).
Barcelona je jedno z nejbohatších měst celé země a přesto je tu cítit deprese z ekonomické situace, moje generace není výjimkou: mnoho z nich chce po studiích opustit Španělskou a hledat práci v zahraničí, jelikož čerstvý absolvent zde práci najde jen zázrakem. V tomhle ohledu je v Čechách mnohem lepší situace.
Do České republiky se vracím třikrát nebo čtyřikrát za rok (a během léta) a nikdy jsem si nemyslela, že je možné, aby mi tak chyběla. Nejdále od domova se cítím, když se u nás dějí věci, které tady absolutně nikoho nezajímají. Chybí mi malé i velké věci, tisk v mém rodném jazyce, český chleba, první sníh, nebo když se u nás něco děje, ať to jsou rodinné sešlosti, volby nebo mě třeba moc mrzelo nemoct zapálit na Václavském náměstí svíčku na počest Václava Havla.
Všeobecně mi pobyt v zahraničí hodně dal- nové přátele, dva nové jazyky a taky nový pohled na svět, ale nic není zadarmo. Hodně toho promeškám a hodně mi toho chybí. Pokud máte možnost a chuť jet na delší dobu do zahraničí, určitě jeďte. Na druhou stranu už chápu rčení "Všude dobře, doma nejlíp.".