bang bang bang

After long years of fighting with it I finally made peace with my hair. All my family has totally different hair types, everyone in my generation in blond, my mother has curly hair and my father really thick hair. So of course being the one who gets the genetic cocktail of brown, straight and super fine hair, you ask yourself "why me", while losing all of your two-hours-made waves running for the tram and selling your soul to the Devil to get a nice hair color. 

I went through different phases, I was ginger, black haired and almost blond, for some period I curled my hair every day, twice I got a fringe and twice one year I regretted it. The only thing I really like on myself are long hair, beach waves or a bob.

My plan was to get  nice elegant bob for autumn, maybe with side bangs, maybe not, I was already quite sick of my long hair when a little voice in my head reminded me of something called fringe and that it will look brilliant on me now, much better than five years ago.

I told my friends not to let me cut my fringe ever again, but at 11 P.M. no one was home, the scissors were too close so I made the cut. Kids never EVER change your hair by yourself at home. Yes, I am an idiot and that's why I look like an idiot. It's not straight, it's cricket, the sides are not balanced and overall I feel like I am fifteen again.

Since my look won't change until this thing on my front grows back and since it is my fault, I will be satisfied with both positive and negative comments.

Se svými vlasy jsem po několika letech marných i méně marných bojů uzavřela mír. Když generační zbytek rodiny je blonďatý, maminka má vlasy vlnité a tatínek nesmírně husté, tak si říkáte, proč zrovna vy vyfasujete hnědé, rovné a maximálně jemné vlasy, na kterých pracně udělané vlny vydrží maximálně jedno doběhnutí tramvaje a aby jiná než přírodní barva vypadala dobře, tak zaplatíte tolik, že svoji duši musíte zaprodat ďáblu.

Samozřejmě jsem prošla různými fázemi jak barevnými, tak úpravou. Byla jsem zrzavá, černovlasá i skoro-blonďatá, jednu dobu jsem si vlasy každý den vlnila kulmou, pak jsem si dvakrát nechala nechala ustřihnout ofinu a pak toho dva roky (rozumějte dvakrát jeden rok) hořce litovala. Jedno z lepších rozhodnutí bylo nechat si ustřihnout mikádo- to je jeden z mála účesů, vyjma plážových vln a dlouhých vlasů, u kterých jsem přesvědčená, že mi sluší.

Plán byl takový, že si na podzim mikádo zase nechám udělat, možná s ofinkou na stranu, možná bez, každopádně (")dlouhých(") vlasů jsem si užila dost a mikádo je podle mě skvělá elegantní volba na zimu. Už už jsem si představovala, jak skvěle bude vypadat k rolákům, když tu mě v tom mě nějaký zlomyslný hlásek v hlavě připomenul, že existuje něco jako ofina a že v tom ve dvaceti určitě budu vypadat lépe než v patnácti.

Svým kamarádům jsem kdysi řekla, ať mě za každou cenu odradí od toho, abych si ji nechala ustřihnout, jenže v jedenáct v noci jsem doma žádného kamaráda neměla, nůžky byly zatraceně blízko a tak jsem se do toho pustila sama.  Děti, nikdy, NIKDY, se do žádné razantní účesové změny sami doma a už vůbec né v jedenáct večer. Ano, jsem debil a teď i díky tomu jako debil vypadám. Mám v tom zuby, je to nakřivo, strany nejsou vyvážené a do toho mám pocit, že je mi patnáct. 

Vzhledem k tomu, že ta věc na mém čele tam ještě nějakou chvílu bude a zároveň si za to můžu sama, nebudou mi vadit ani pozitivní ani negativní reakce, každá pro mě bude jakési zadostiučinění.