#SecondhandSeptember : jak nakupovat z druhé ruky ve třetím tisíciletí



Když jsem minulé září přehnala zahánění podzimních splínů nakupováním, došlo k tomu, co už jsem stejně nějakou dobu plánovala: období nakupování jenom z druhé ruky.

Důvodů bylo několik: zaprvé pořád ještě spotřebovávám více oblečení, než by bylo zdrávo. Když jsem to počítala, tak za rok 2017 jsem došla k číslu 37 nových kousků (včetně bot, plavek i barterů) - což jako ve srovnání s americkým průměrem 65 kusů (na osobu!) či se vším co vídáme na instagramu relativně málo, nicméně kdyby tak v globálním měřítku nakupoval každý, tak by to byla katastrofa. Zadruhé: chtěla jsem zjistit, jaký efekt to bude mít na moje finance (přiznejme si, za módu utratím víc než normální člověk 😅). A zatřetí: chtěla jsem zjistit, jestli se tak opravdu dá oblékat dlouhodobě, jak mnoho eko-influencerů tvrdí, aniž by se člověk musel nějak jó omezovat.

Dala jsem si limit tří měsíců a dvě výjimky: buď když něco dostanu darem nebo když narazím na super zimní kabát (který už jsem "potřebovala" jako sůl).
Vydržela jsem to? Vydržela! Zažrala jsem se do toho tolik, že jsem bez problému zvládla o měsíc víc, než bylo původně plánováno a skoro v této krasojízdě pokračuji doteď. Od minulého září můj šatník obohatilo nespočítaně kousků z druhé ruky, ale jen 7 nových svršků (a to počítám vánoční dárky!).
Krizi jsem měla jednou a to, když se dopravcem ztratily růžové manšestrové kalhoty (objednané přes Vinted) které jsem nutně potřebovala, tak už jsem byla dva krůčky od toho objednat si je z webu & Other Stories. Udržela jsem se, a nakonec v předvánočním shonu přeci jen dorazily.
Co se týče financí, tak v poměru cena/kvalita mi nakupování druhorukého oblečení přes internet umožnilo sehnat plno kvalitních věcí, za stejnou cenu jako by byly nové méně kvalitní kousky v řetězcích. Utratila jsem za to období méně než obvykle (cca o třetinu), aniž bych měla pocit nějakého strádání. Obzvlášť v Pařížských luxusních secondhandech se dají najít naprosto úžasné kousky, které bych si jinak nikdy nemohla dovolit.
Dá se tak oblékat dlouhodobě? Ano, ač si nemyslím, že stoprocentně. Jsou věci, které bych si i tak raději pořizovala nové: spodní prádlo, boty, dražší věci, jako kabáty, kterých z druhé ruky příliš nenajdete. Každopádně mě až samotnou překvapilo, jaká je to zábava a rozhodně mám v plánu s tímto způsobem nakupování pokračovat i nadále.
Sepsala jsem pro vás několik tipů, které jsem při tomto experimentu vykoumala a velmi mi slouží:

1. Vyberte si svoji online platformu. Podle toho, co přesně hledáte, najdete danou věc spíše na jedné stránce nebo na druhé. U mě na plné čáře vyhrává Vinted, který má skvělý systém filtrování podle velikostí, značek a barev, díky kterým je vyhledávání oblečení opravdu snadné (a ve Francii má i built-in platformu nakupování, která je pro uživatele naprosto skvělá). Těsně za ním se umisťuje Ebay, který je ještě mezinárodnější a odkud objednávám převážně z Anglie a Německa. Je tam ale horší systém vyhledávání a na ten svůj vysněný kousek musíte narazit v podstatě náhodou. Nevýhoda je totiž mezinárodnost (šaty mohou být „dress“, „kleide“ nebo „robe“) a chybějící popisky. Mně se nejvíce vyplatilo napsat jméno značky do vyhledávače a pak „hrabat“ v dané kategorii (např. „Other Stories“ v kategorii „halenky). A také z nějakého záhadného důvodu více věcí objevuji na aplikaci – tam nezapomeňte vyhledávat v EU, aby vás pak nepřekvapilo clo.
Na značkové věci je nejspíš nejlepší Vestiaire Collective, kde se také nejlépe najdou dražší značky a instagramové brandy. Jde o platformu, která každý koupený předmět sama fyzicky zkontroluje před zasláním, takže člověk si je jistý, že dostane originál, a ne krabici plnou knih. Vzhledem ke kvalitě dnešních fejků už to asi nemůže být úplně 100% tvrzení, nicméně pravou Boyy kabelku asi nikdo z Kroměříže na českém Vintedu přeprodávat nebude, takže na dražší značky je to pořád nejlepší destinace. Jsou tam dvě další nevýhody: zaprvé velká provize (cca 30 %) a poštovné, ač obojí se nedávno snížilo. Před dvěma týdny mi z Vestiaire přišla košile od Totême a s jejich servisem jsem velmi spokojená (když pominu to, že prodejci trvalo přes dva týdny ji zaslat).


Napůl druhoruký outfit: z druhé ruky jsou svetr Marks & Spencer a kabelka Elleme.
"Nové" jsou džíny Levi's, lodičky Chanel a baret Tonak.


2. Fyzické second handy. Přátelé, na tohle je Paříž naprostá jednička. Consignment shopy jsou láska. Fungují tak, že tam lidé přinesou své staré (značkové) věci, které pak fyzický obchod nabízí v butikové formě s prodavačkami a zkušebními kabinkami. Všechno je krásně vystaveno, v dobrém stavu (jinak by se to neprodalo, že) a obzvlášť luxusní značky mají cenu několikanásobně nižší než v obchodech (aneb jak jsem si za 165 € koupila boty, co původně stály asi 800 €). Můj nejoblíbenější je Chercheminippes v rue du Cherche-Midi, kde mají několik obchodů rozdělených na návrháře, dámské značkové, doplňky, pánské, interiérové a dětské.
Další podobný obchod je v rue de l’Annonciation (v něm jsem ale nikdy nebyla), v Passage Choisol a J’Y Troque na 7 rue de Villedo.
Nečekejte však žádné úlovky typu Céline kabelka za 20 € - prodávající dámy moc dobře vědí, co má jakou hodnotu. Přesto tam za cenu oblečení z lepších řetězců nakoupíte mnohem kvalitnější oblečení od návrhářů. Brousím si teď zuby na nějakého Isseyho Miyakea a doufám, že najdu nějaké hezké krémové kalhoty, které bych si přes internet prostě bála objednat.
V Barceloně je na podobném principu obchod Swing, kde jsem si ale nikdy nic nekoupila, protože nejsem milionář a nemůžu nakupovat všude. V Praze je podobných obchodů také několik, ale tam jsem ani prstíček neohřála – kromě jednoho, který zavřeli v Lidické. Celkem informativní článek, že?
Co je ale u nás naprosto skvělé jsou ty klasické hrabací second-handy. Opomeňme teď ty pražské, kde jako jediný poklad možná najdete pětieurovku v kapse džínů. Maloměstské sekáče jsou to hovno. Jakože the shit. (Aneb malá vsuvka pro ty lidi, kteří si myslí, že používat anglická sprostá slova v textu je kůl. Není. Ale moje poznámky o lingvistice si nechme na jindy).
Každopádně: second-handy na malých městech, obzvlášť anglické či severské, jsou skoro jistotou pro nalezení nějakého pokladu. Zaprvé – Angličanky jsou nejvíc oblečením plýtvající národ, takže plno věcí je skoro nových a další bohaté evropské národy statisticky nakupují více v kvalitnějších obchodech, než jsou céáčko, teranovka a háemko. Zadruhé: většina českých nakupujících nemá tušení, jak vypadá například hedvábí, takže tyto kousky od pro ně „neznámých“ značek tak zůstanou hezky nám, hedvábíchtivým. A zatřetí – ty ceny jsou prostě bezkonkurenční (začínající i na 10 kč za kus).
Velká výhoda u tohoto typu nakupování je, že člověk si to může na místě vyzkoušet, pokud mu nevadí ten typický sekáčový zápach a nebojí se svrabu.


Výborně viditelné sametové šaty & Other Stories z Vinted.

3. Bacha na rozměry. Jednou jsem nutně potřebovala nové večerní šaty a mylně jsem si myslela, že se vejdu do mé obvyklé 36. Vešla-nevešla. Od boků do pasu pohodička, nicméně dva cenťáky nad pasem se zip zasekl a dál se mu chtělo asi tak, jak třeťákům do školní jídelny. To si totiž paní architektka při objednávání nevšimla, že u šatů jsou napsané i rozměry, a že ten přes prsa je jaksi o hodně menší, než by bylo potřeba. Jednou jsem si taky málem objednala šaty na o 15 cm vyššího člověka, než jsem sama. Takže: sežeňte si rozměry! Pokud je chcete rychle, tak nejlepší je projít si „size guide“ té značky, od které ten druhoruký kousek je. A kdo máte 81 cm přes prsa, tak nabízím krásné sametové večerní šaty Paul Smith.

4. Pozorně si prohlížím fotky a popisky. Kromě rozměrů jsou důležité i mnohé další informace: jak moc je daná věc nošená, jestli nemá někde vadu, jestli s ní bylo dobře pečováno, z jakého je materiálu. Nejlépe tyto informace zjistíte buď z popisků, nebo z fotografií. Po té zkušenosti, kdy mi místo těch popsaných krásných skládaných večerních šatů přišel kus hadru, nekupuji žádnou věc, která má nekvalitní fotografie pořízené Nokií 3310 na konci neosvětlené chodby. Pokud si nejsem jistá, tak se ptám, žádám více fotografií, chci znát složení a v případě pochybností NEKUPUJI!


Sandálky Louis Vuitton <3 Akorát musím říct, že mi mrchy strašně odírají kotník.

5. Nekupuji si nic, u čeho si říkám „přinejhorším to prodám dál“Ano, chápu, že princip cirkulární ekonomie je ten, že se daná věc po určitém počtu použití pošle dále. Nicméně snahou jakéhokoliv nakupování, včetně nakupování použitých věcí, by mělo být využít té věci na maximum, prožít s ní první i poslední polibek, vyjet na Balaton Sound, odmaturovat, třikrát se přestěhovat, zažít alespoň jeden západ slunce u oceánu, porodit dvě děti a odejít do důchodu. Pokud vám něco tenhle pocit úplně nedává, tak je zbytečné si to kupovat, jenom proto, že je to levné a očistit si svědomí tím, že je to z druhé ruky. Já nevím jak vás, ale mě EXTRÉMNĚ nebaví věci přeprodávat, takže to je pro mě veeelká motivace nekupovat si nic zbytečného. Na druhou stranu, když mi něco není (tomu se při nakupování na internetu holt nevyhnete), tak to nehrotím a prodám to dál.

Bonusový tip č. 6: Pokud si něco kupujete od komerčních prodejců online, máte automaticky 14 dní na vrácení bez udání důvodů. Obzvlášť na eBayi se mi to už párkrát vyplatilo, když mi něco nesedlo.


Secondandové jsou rolák (výměna se Sandro Kisić) a sukně Cos.
"Nové" jsou bunda Zara (rok 2013?), šáteček Hermés a kabelka Bimba & Lola (2010)

Všem, kdo jste se dočetli až sem velmi gratuluji a předávám bobříka knihomolství! (blogomolství nezní tak dobře). Když se na ten rok dívám zpětně, tak kromě pár nepovedených balíčků bych neměnila. Za méně peněz se opravdu dá sehnat více muziky - či více kvality. Kdybych nakupovala vše pouze nové, těžko mi v šatníku přibudou takové krásné kvalitní věci jako od Repetto, Louis Vuitton, Chloé nebo Jacquemuse.

Jaké jsou vaše zkušenosti se secondhandovým nakupováním, jaké máte tipy, nebo se teprve přidáte k #secondhandseptember ? Myslíte si, že má tak zářnou budoucnost, jak se mu předpovídá?

No comments:

Post a Comment