Půl sedmé ráno, zvoní budík. Rozespale na něj koukám a říkám si, že půl hodinky si ještě můžu dovolit spát. Samozřejmě že znovu usnu. V 7:25 na mě křičí táta, že už jede a jestli chci jet autobusem. V rychlosti vyskočím z postele, čistím si zuby, ze skříně popadnu vše černé (ať to aspoň ladí), barevný šátek k tomu a do zadní kapsy u džín si strčím řasenku. Na červené si líčím oči, zbytek spím. Před školou se sejdu s kamarády, probereme závažná témata a pak jdu do třídy. Tam pak buď dávám pozor, nebo přemýšlím o tom, co budu dělat o víkendu. Mám jít raději pracovat nebo s kamarády ven? Po celodenní škole a pachtění se v MHD domů jsem vyčerpaná. Zapínám počítač a lituju toho, že jsem se nevyfotila ráno, kdy jsem vypadala méně unaveně. Obdivuji blogy ostatních a pak přemýšlím, co by se dalo zlepšit na mém. Napíšu přátelům, pohraju si se psem, navečeřím se s rodinou, napíšu úkoly a jdu spát.
Lidé někdy opravdu dokážou být zlí. Můžu s tím něco udělat? Nemůžu.
Děkuji Teruně, Sandře i Anit za velice příjemné odpoledne, za jejich pohled na svět a za vše, co mi za tak krátkou dobu, co jsme spolu strávily, byly schopny předat. Největší poděkování však patří Haně Biriczové, která mne i ostatní slečny pozvala. Merci beaucoup, c'était formidable!
Na sobě jsem měla svetr & boty Topshop, džíny Mango (velice staré), baret z Anglie, poté kabát Promod.
Děkuji Emilovi, že se mnou pózoval. I Filipovi Lábovi, za tuto fotku, převelice se mi líbí.
