Paris, day one (11.7.10)

Dnes jsem viděla snad nejúžasnější výstavu svého života. Jedná se o retrospektivu životního díla Yves Saint Laurent v Petit Palais. Ve čtrnácti místnostech jsou seřazeny stovky jeho děl od konce padesátých let až do roku 2002, mezi nimiž tak legendární kousky, jako první smoking, první jumpsuity, Saint Laurentova ranná tvorba v domě Dior, africké kolekce ze sedmdesátých let nebo pro mě nediskutovatelně nejikoničtější šaty Mondrian. Každý kousek je tak nádherně zpracovaný (aby ne, když je to haute couture), že stojí za to stát tu hodinu a půl dlouhou frontu na lístky pod horoucím sluncem. Ano, možná jste ony šaty viděli na fotkách nebo na videu, ale právě ty detaily, co vám poskytne jen vlastní oko, je dělají jedinečnými a celý dojem z šatů ještě působivějším. Jsem doteď omráčená veškerou krásou, co jsem dnes viděla (a nehledejte v tom ani stopu ironie). Pokud máte to štěstí, že se do 23. srpna dostanete do Paříže, nenechte se odradit frontou a vystůjte jí. Nebudete litovat.
Kromě výstavy jsem toho moc nestihla (fronta zabrala hodně času), jen jsem se trošku prošla po Champs Elysées, konečně jsem si koupila černou kabelku a pak jsem se vrátila domů. Tímto chci zároveň poděkovat pařížské radnici za to, že vynechali kočičí hlavy a místo toho vydláždili své chodníky krásnýma obrovskýma dlaždicema velkých rozměrů a s rovným povrchem a já mohla s radostí strávit celý den na jedenácti centimetrech (ale přiznávám se, ve frontě jsem je sundala). Zároveň bych chtěla poprosit přažské radní, aby si z nich vzali příklad. Praha by tím jistě získala onen pověstný pařížský šarm. I kdyby ne, tak aspoň by se v ní konečně mohlo normálně chodit.

Today I saw the most amazing exhibition of my life. It is a retrospective of Yves Saint Laurent's work in the Petit Palais. In fourteen rooms they have assembled hundreds of his masterpieces from the end of the fifties to 2002. Among them you will find legendary pieces such as the firts smoking, jumpsuits, Saint Laurent's early work in the house of Dior, African collections from the seventies or for me the most iconic piece of clothing ever: the Mondrian dress. Every piece is so beautifully made (which is not surprising, since we are talking about haute couture), that it is worth standing every minute standing in the infinite queue under the burning sun to get the tickets. If you are lucky enough to get to Paris before the 23rd of August, you should definitely stop by.
I haven't have much time to do anything else, since the queue took an hour and half, so I wandered around the Champs Elysées a little, finally got a black medium bag and then I came back home. And this is also the moment when I would like to thank any Parisian authority that made their sidewalks so comfortable for walking in high heels. I spent the afternoon on eleven centimetres heels (yeah, ok, I took them off in the queue). This gets me back begging for Parisian sidewalks in Prague. I am sure that this is a step that would get Prague the litrle "French Chic". And even if not, we could at least finally walk like normal people.
 

My new darlings.