monday inspiration: white dresses

Click on images to see sources.

If there is one thing I really want for this spring, is is a simple white dress. People usually refer to the little black dress as a perfect basic dress, and I agree, the ones I have are very versatile and easy to wear. But at the same time, I feel much better in white, so a little white dress is the best option for me. The most perfect one would be the one on the second picture, but of course, it is from last year and so I am waiting is someone is going to make something very similar- although often the simplest pieces are the most difficult to find. 

Pokud je jedna věc, co bych si na tohle jaro opravdu přála, tak to jsou jednoduché bílé šaty. Většinou se říká, že základem šatníku jsou malé černé, a souhlasím, ty co mám já jsou jednoduché na kombinovaní a dají se vzít kamkoliv. Na druhou stranu se ale mnohem lépe než v černé cítím v bílé, takže pro mě osobně jsou malé bílé nejlepší volbou. Představovala bych si něco jako na druhé fotce, ty jsou ovšem (samozřejmě) z minulého roku. Nezbývá mi tedy než čekat, zda někdo něco velmi podobného nezačne vyrábět- bohužel to ale jsou právě tyto nejjednodušší kousky, co se nejhůře hledají.

Paris, day one (11.7.10)

Dnes jsem viděla snad nejúžasnější výstavu svého života. Jedná se o retrospektivu životního díla Yves Saint Laurent v Petit Palais. Ve čtrnácti místnostech jsou seřazeny stovky jeho děl od konce padesátých let až do roku 2002, mezi nimiž tak legendární kousky, jako první smoking, první jumpsuity, Saint Laurentova ranná tvorba v domě Dior, africké kolekce ze sedmdesátých let nebo pro mě nediskutovatelně nejikoničtější šaty Mondrian. Každý kousek je tak nádherně zpracovaný (aby ne, když je to haute couture), že stojí za to stát tu hodinu a půl dlouhou frontu na lístky pod horoucím sluncem. Ano, možná jste ony šaty viděli na fotkách nebo na videu, ale právě ty detaily, co vám poskytne jen vlastní oko, je dělají jedinečnými a celý dojem z šatů ještě působivějším. Jsem doteď omráčená veškerou krásou, co jsem dnes viděla (a nehledejte v tom ani stopu ironie). Pokud máte to štěstí, že se do 23. srpna dostanete do Paříže, nenechte se odradit frontou a vystůjte jí. Nebudete litovat.
Kromě výstavy jsem toho moc nestihla (fronta zabrala hodně času), jen jsem se trošku prošla po Champs Elysées, konečně jsem si koupila černou kabelku a pak jsem se vrátila domů. Tímto chci zároveň poděkovat pařížské radnici za to, že vynechali kočičí hlavy a místo toho vydláždili své chodníky krásnýma obrovskýma dlaždicema velkých rozměrů a s rovným povrchem a já mohla s radostí strávit celý den na jedenácti centimetrech (ale přiznávám se, ve frontě jsem je sundala). Zároveň bych chtěla poprosit přažské radní, aby si z nich vzali příklad. Praha by tím jistě získala onen pověstný pařížský šarm. I kdyby ne, tak aspoň by se v ní konečně mohlo normálně chodit.

Today I saw the most amazing exhibition of my life. It is a retrospective of Yves Saint Laurent's work in the Petit Palais. In fourteen rooms they have assembled hundreds of his masterpieces from the end of the fifties to 2002. Among them you will find legendary pieces such as the firts smoking, jumpsuits, Saint Laurent's early work in the house of Dior, African collections from the seventies or for me the most iconic piece of clothing ever: the Mondrian dress. Every piece is so beautifully made (which is not surprising, since we are talking about haute couture), that it is worth standing every minute standing in the infinite queue under the burning sun to get the tickets. If you are lucky enough to get to Paris before the 23rd of August, you should definitely stop by.
I haven't have much time to do anything else, since the queue took an hour and half, so I wandered around the Champs Elysées a little, finally got a black medium bag and then I came back home. And this is also the moment when I would like to thank any Parisian authority that made their sidewalks so comfortable for walking in high heels. I spent the afternoon on eleven centimetres heels (yeah, ok, I took them off in the queue). This gets me back begging for Parisian sidewalks in Prague. I am sure that this is a step that would get Prague the litrle "French Chic". And even if not, we could at least finally walk like normal people.
 

My new darlings.

 

Co mi právě teď dělá radost

Slunce a modrá obloha.

Staří znovuobjevení přátelé, co teď můžu nosit na krku.

Když dva škaredé laky dohromady vytvoří jeden hezký, co pod sluncem vypadá jako diskokoule.

Když se můj hafik "kamarádí" s brouky.

Puntíkaté ponožky.

Když se ráno vzbudím a mám z čeho si udělat banánový shake.

Co mi dělá starost? Řekla bych, že nic. Ale. Zbývají mi dva měsíce, abych se naučila to, co jsem se měla naučit za celý rok. Jinými slovy: maturita. Buďte prosím shovívaví k nedostatku textů zde na blogu i k nedostatku komentářů na těch vašich. Mám teď momentálně trochu jiné starosti. Doufám, že to pochopíte.

Hezkou sobotu!

Adéla S.

Victory of the Sun

Nedávno jsem znovuobjevila pár fotek zminulého léta. Zas a znova mi to připomnělo, jak je teplý vzdych skvělý, protože se při něm dá dělat úplně všechno. Jako třeba noční hippie parties.

Ty černé zuby na poslední fotce má na svědomí "velice kvalitní" francouzské víno.

Jako na zavolanou přišlo oteplení. Předevčírem jsem letos poprvé vylezla na Stalina, včera jsem na sobě měla balerínky. Říkala jsem, že jakmile si koupím první podpatky, tak zima začne ustupovat. A vida. Škoda akorát, že jsem nemohla příliš využít včerejšího slunce, ale zasvěcení vědí proč ( a vy to brzy zjistíte též). Jsem prostě dítě květin a dítě slunce.

Na několik málo dní teď odjíždím, ale na další příspěvky se můžete "těšit" již od pátku 5. března.

Peace & Love.

Something that should hurt my eyes... but it doesn't!

A máme tu důkaz toho, jak se móda neustále mění a vyvíjí. Největší módní faux pas v historii lidstva se (minimálně) pro tuto sezónu stává velice žádoucím, ba až skoro povinným. Nejedná se o igelitky ani tanga vylézající z příliš těsných bokovek. Milé dámy a pánové, přivítejte prosím na scéně ponožky v sandálech. Konečně už se taky nejedná o výkřik nějaké bezvýznámné stránky o "módě", které o tom psaly pokaždé, když nějaký návrhář v Horní Dolní svým modelkám navlékl na nohy ponožky. Tentokrát vše nasvědčuje tomu, že byste mohli vyjít s ponožkama v sandálech před Annu Wintour a ona by vás (nebo sebe) nezabila při pohledu na vaše nohy. Fotodůkazy:

Přehlídky na jaro/léto 2010: Christian Dior, Burberry Prorsum & Hermès

Říkáte si, že jde o planý poplach? Pokud se John Galliano, Christopher Bailey & Jean Paul Gaultier dohromady mýlí v jednu sezónu, tak bude načase abych vzala do ruky igelitku místo kabelky.

Základ úspěchu:  Velice jemné ponožky + velice krátké sukně + masivní sandály na silném podpatku
Jednoduché, ne? Hlavne prosím, pitié, žádné vlněné, sežmolené, nebo jinak znehodnocené ponožky. Ani oranžové nebo zelené, barvy zůstávají v tlumených tónech. Prosím, prosím, ať už je jaro, protože tohle se bude nosit přímo fenomenálně.

Svetr zabavený tatínkovi, pod ním šaty & punčocháče H&M, pásek Massimo Dutti, čelenka Zara.

A takhle jsem dnes vypadala.  Asi ani netušíte, jakou práci dá sehnat puntíkaté punčocháče, hlavně když máte jasnou představu o tom, jak mají vypadat (tj. polopruhledné s černýma puntíkama). Viděla jsem je na několika zahraničních blozích a strašně se mi zalíbily. Inu prošla jsem dohromady asi 20 obchodů (i několikrát, i v Paříži)... a nic. Zoufalství. Proklínání osudu a figuríny jednoho obchodu, která je na sobě měla a obchod ne. Po třech týdnech hledání jsem je však spatřila: viselo jich tam na regálu asi padesát. Kde? V H&M v Palladiu. No pochopíte to? Jak šílenec jdu do každého H&M, Topshopu a Zary několikrát (Václavské nám, Příkopy, Anděl,...) a oni ty punčocháče mají pouze v jedné pobočce. Když je něco "řetězec", tak by snad každá pobočka měla prodávat stejné věci, ne? Grrr. Ale mám je, takže jsem šťastný člověk. A nezmrzla jsem v nich, překvapivě.

Na lookbooku zde.

Paris echo

Je to sice už týden, co jsem se vrátila, ale až teď přicházejí dozvuky. Rozumějte, právě jsem dočetla ten štos časopisů, co jsem si tam koupila. Říkám "dočetla", protože francouzsky umím a tudíž nejsou odkázána na pouhopouhé prohlížení obrázků.

Vogue Paris na únor s Dariou Werbowy (a mou rukou) na obálce..

Lak na nehtech není černý, ale tmavě šedý. Moc se mi ta barva líbí.

Z časopisů, co jsem si koupila
- Vogue Paris

- Cosmopolitan

- L'Officiel Paris

- Flavor

plynou následující postřehy:

Modely většiny návrhářů skvěle vypadají v prostředí Maroka, viz. Vogue, kde se na stránkách stektává (moje oblíbená) Lara Stone, Freja Beha Erichsen a Anna de Rijk, sólo pak hraje Daria Werbowy.

Extra dlouhou módní story (kolem šedesáti stránek) netvoří jen fotky z Maroka, ale i studiové fotky kde pózují např. Naomi Campbell nebo Raquel Zimmerman, ty se mi ovšem líbí podstatně méně. Můžete si je prohlédnout zde.

CHCI CHCI CHCI retro kabelku. Viděla jsem je všude a k tomu se mi strašně líbí.

    

A co si myslíte o prádle, co vyplouvá na povrch? Plno časopisů i francouzských článků na internetu debatuje o tom, jestli je tento trend nositelný i v reálném životě. Já si myslím, že je: pokud jste hvězda. Opravdu si neumím představit, že přijdu do baru s průhledným vrškem, tím spíš, že mám o něco větší košíčky než A. Stejně jako u spodních kalhotek, nahrazující kalhoty, se mi opravdu líbí ten nápad, ale nevypadá to, že bych tak v nejbližší době vyšla ven. S dvoumetrovou gorilou za zády možná.

What inspires me right now

Zima se na mně začíná podepisovat, a to především v barevném spektru. Kdo mě zná, ví, že se obvykle oblékám barevně. Ale je mi zima a mám toho dost. Možná proto bude výběr inspiračních fotek více méně černobílý.

Nabíraná ramena jako u druhého obrázku jsou mým momentálně nejoblíbenějším trendem- nikdy se mi trend osmdesátých let nijak zvlášť nezamlouval. Poslední dobou mi ale přijde, že hranatá a na pohled "tvrdá" ramena s vycpávkami nahrazuje mnohem jemnější a ženštější verze, mnohem víc lichotíjící postavě. Jakožto hrdý vlastník dvou takovýchto šatů a jednoho světříku si nemůžu stěžovat.

Černo-bílý leopard se zde taky neobjevuje náhodou: leopardí potisk v "přírodní" barevnosti nemám příliš v lásce, nicméně jeho barevné verze jsem si velice oblíbila, konkrétně černobílý šátek z Francie poslední dobou skoro nesundám.

Kolekce Balmain Podzim/ Zima 2009/2010, jedna z mých nejoblíbenějších na letošní sezónu.

Všimněte si zde splývavých tvarů saka i svetříku. Oboje nádherně prodlužuje siluetu.

Kabáty jsou momentálně nutností, ty chlupaté (ať už pravé nebo umělé) zahřejí mnohem víc než klasické kabáty. Relativně podobný kabát vlastním, ale zatím jsem nenašla bílý pásek, který se dle mého názoru k této barvě velice hodí.

Jinak doufám, že za pár dní by tu mohla být první část mého projektu fotografování toho, co s mi líbí na jiných lidech. Snad to vyjde.