Moji milí drahouškové,
jak se všichni máte? Vím, že už jsem dlouho nic nenapsala, ale momentálně jsem docela ráda, že jsem naživu. Doslova. Nevím, jestli má někdo z vás narozdíl ode mě televizi (nebo spíš jestli někdo narozdíl ode mě na ní někdo kouká), každopádně jsem se před několika dny stala jedním z hlavních aktérů všech večerních zpráv. Ne, nepíšu zpoza vězeňských mříží, jen jsem seděla v letadle, kterému se sice "nic nestalo", ale se vší parádou muselo nouzově přistát ve Veroně. Znáte to, když si naplánuje skvělý víkend, těšíte se a najednou přijde něco, co to tak lehce po***e? (Promiňte, ale tenhle text bude lehce ostřejšího rázu, takže slabší povahy by měly přestat číst) (a myslím to vážně).
Klidně sedím v letadle, těším se domů, poctivě studuji matematiku (čímž doteď překvapuji sama sebe) a najednou letadlo začíná klesat a já si říkám "To je divný, to přece ještě nemůžeme klesat, odky jsou Alpy v Čechách?", ale neřeším a čtu dál. Jenže letadlo pořád klesá a začíná se projevovat strach z létání, speciálně když zasněžené vrcholky hor se přibližují k okýnku neuvěřitelnou rychlostí. Ujišťuju se, že "to je v pohodě, jen se snažíme podletit mrak" (naivní představa, jelikož v takových výškách žádné mraky nejsou) a snažím se tím pádem opravdu koncentrovat na výpočty. Najedou se rozsvěcuje světýlko "připoutejte se" (letadlo mezitím pořád klesá) a začíná mluvit letuška "prolétáme zónou se zvýšeným výskytem turbulencí, prosíme zůstaňte na svých místech, bla bla bla bla" a jakmile domluví BAM a kyslíkové masky. Do prdele, do prdele, do prdele, co teď, co teď, co teď? Já tady umřu!! Jak to bylo v bezpečnostních instrukcích? Aha, nasadit masku a dýchat. Nasadím, "dýchám" rychlostí asi tak třikrát vyšší než za normálních okolností. Hlavně dýchej, dýchej, všechno bude ok. Koukám na svojí kyslíkovou masku, a pytlík, kde by měl být normálně vzduch je prázdný. Vyděšeně koukám na sousedy, kteří si v klídku dýchají, sáčky se jim naplňují a vyprázdňují a všeobecně vypadají asi tak tisíckrát klidnější než já. Jeden z nich mi pohled opětuje, hned zjistí, že jsem vyděšená jako štěně, zatáhne za masku a drží mi ruku, abych se uklidnila. Dobře, všechno bude ól rajt a začínám se ukidňovat. Pak jsem udělala největší kravinu, co jsem vůbec mohla udělat: koukla jsem se z okýnka- pod náma jezero. Obrovské. Panebože, do háje, do prdele, my určitě přistanem na něm. Vždyť letíme přes kontinent, tady normálně žádná nejsou! Já tady určitě umřu, uááá, nesnáším lítání!
No nakonec letadlo přestalo klesat, sundali jsme si masky a po nějaké době (šíleně dlouhé) jsme přistáli v Itálii. Beru si z toho ponaučení, že bezpečnostní instrukce nahovno opravdu nejsou a že "pokud spadnou kyslíkové masky zatáhněte a
klidně dýchejte" taková pravda taky není. Nicméně, když jsem vyšla z letadla ven, tak jsem se po dobu asi dvou hodin neustále usmívala, takže Tyler Durden měl v něčem přeci jen pravdu.
Víkend jsem pak strávila s rodinou a přáteli, se kterýma jsem také oslavila své nedávné narozeniny. Z letadlového drama se samozřejmě stala historka večera.
Závěrem se chci omluvit za počet sprostých slov, které v tomto článku padly, nicméně můj mozek oněch chvílích nebyl schopen generovat žádná jiná a já chci svá vyprávění podat co nejrealističtěji. Takže poslouchejte, co vám kdo říká a mějte se fajn.
Na sobě jsem měla košili Blanco, sukni Zara, boty Baťa a hodinky Burberry.
Video zde, datum 23.10.2010. Sranda, jako všechny televizní noviny.
