I can still remember how that music used to make me smile

Ze začátku jsem vůbec neměla v plánu koupit si boty. Jenomže, ehm, moje botofílie se zase projevila a nemohla jsem odolat. Původně jsem přemýšlela nad černými s mašličkou, ale řekla jsem si: proč mít klasiku, když můžu mít vysoké, špičaté, tyrkysové, kytičkované, se zrcadlovým podpatkem něco, co by si na nožku klidně obula i Marie-Antoinetta. Jejich magická aura, či jak to chcete nazvat, se projevila při včerejší procházce městem. Pořád mi někdo koukal na boty (spíš ženy a dívky, a pořád mě neopustila otázka, jestli jsou ty lodičky tak úžasné, nebo jestli si o mě myslely, že jsem absolutní kráva, že jsem kvůli nim vstávala v šest ráno, tudíž jestli věděly, že se jedná o Lanvina). S Albanem (fotograf) jsme čumily v jednu chvíli začali počítat. Za deset minut jsme jich napočítali 53 (!!). Botofilův pocit vnitřní satisfakce.

At the beggining I didn't want to buy shoes at all. But the shoemaniac inside of me made me crave for them. Initially I was thinking about thw black-bowed ones, but why being so classic, when you can have a high, pointy, tourquoise, flower-printed with mirror heel something, that Marie-Antoinette would gladly put on her feet. Their aura or whatever you want to call it was clearly visible yesterday when I was walking by in the city. Everytime there was someone looking at my shoes (mostly women and I still didn't get th answer for the question, if those heels are just so awesome or if they thought that I am an idiot, for waking up at 6.am. to get them). With Alban (my photographer) we started counting them. In ten minutes, there were 53(!!) of them. Shoemaniac's feeling of self-satisfaction.

Wearing: vintage coat, dress from Massimo Dutti, blazer from Kenzo,

bag from Furla & shoes from Lanvin for H&M

Photos: Alban