This is a guest post written by Philip Seyfi, a Russian new media developer & designer and founder of the NihongoUp Japanese learning community. Read more at his Japanese language & culture blog.
In recent years, many family-owned fashion houses have decided to go public. While this may be an indication of the overall positive growth in the fashion industry, I am more than skeptical about the long-term effects.
Earlier this year, Prada has announced that it's planning an IPO no later than in 2012. While this indeed means that the company will grow immensely in the coming years, and that we'll see more Prada stores and adverts all over the world, it also raises the difficult question of whether they'll survive the transition—whether ten years from now we'll still wear the Prada we know today.
The events that prompted me to write this post are the recent talks about the planned acquisition of Hermès, a Paris-based luxury-goods manufacturer, by the behemothic Moët Hennessy Louis Vuitton empire which today has more than 60 brands under its control. Hermès went public in 1993 and so far has been seen as exemplary in the way that company managed to float itself, yet retain the friendly vibe of a family-owned fashion house, even after Patrick Thomas became the first non-Hermès to helm the company in January 2006.
“We don’t want to be a part of this financial world which is ruining companies and dealing with people like they are goods or raw materials.”
—PATRICK THOMAS
Unfortunately, during the last few months, things started to go downhill. Moving on after John Galliano’s drunken outburst, Bernard Arnault, France's richest man and the head of LVMH, has set his eye on Hermès International. The Hermès family, hostile to the possible takeover, is now seeking to place more than 50% of its share in the business in a new holding company.
Arnault lost the lawsuit he initiated against the family's preventive actions, and Axel Duma, a passionate member of the sixth generation of Hermès, says his family will never sell. Nevertheless, this is no different from what we've heard from others, such as Donna Karan who's DKNY became a publicly-traded venture 1996, and after an array of bad management decisions ended up being bought by LVMH in 2001.
“[The Bulgari deal] is not so much an acquisition but an association between two families sharing a common vision and philosophy.”
—BERNARD ARNAULT
With more family-owned luxury brands falling under LVMH’s umbrella virtually every month (Bulgari being the latest to sell out, Burberry probably next), all we can do is wait and see, and hope that Prada won't become another disaster as we have witnessed with the likes of DKNY, or slowly move towards the mass market à la Louis Vuitton.
If Prada goes public, or LVMH purchases a controlling share in Hermès, will it change your perception of either company? Or am I over exaggerating and this evolution of the fashion industry is not as bad as it seems?
V posledních letech se mnoho módních domů v rodinném vlastnictví rozhodlo prodat své části větším koncernům. Ačkoli to může být indikací pozitivního růstu módního průmyslu jako celku, jsem více než skeptický o následcích dlouhodobých.
Počátkem tohoto roku Prada oznámila o svém rozhodnutí že plánuje IPO nejpozději v roce 2012. Ačkoli to znamená, že společnost výrazně poroste v příštích letech a že uvidíme ještě více značkových obchodů a reklamy po celém světě, také to vzbuzuje otázku, zda tuto změnu úspěšně prežijí—zda 10 let ode dneška budeme nosit tu stejnou Pradu, jakou jí známe dnes.
Údalost která mě podnítila k napsání tohoto článku jsou nedávné zvěsti o plánované akvizici Hermès, pařížského výrobce luxusních výrobků, obrovským koncernem Moët Hennessy Louis Vuitton který dnes vlastní již přes 60 značek. Hermès byl z části prodán v roce 1993, a dosud byl považován za ukázkový případ v tom, jak úspěšně růst a zaroveň zachovat přátelský charakter rodinného módního domu, dokonce i poté, co se v lednu 2006 Patrick Thomas stanul, jako první člověk nepatřící do rodiny Hermèsů, v čele společnosti.
“Nehceme být částí toho finančního světa, který ničí společnosti a obchoduje s lidmi jako se zbožím nebo materiálem.”
—PATRICK THOMAS
V posledních měsících však věci začaly jít z kopce. Bernard Arnault, nejbohatší muž Francie a šéf LVMH, se vzpamatoval po opilých výrocích Johna Galliana, a začal přemýšlet nad koupí Hermès International. Rodina Hermès, jednohlasně proti, se nyní snaží umístit více než 50% ze svého podílu v podnikání v nové holdingové společnosti.
Arnault prohrál svůj soudní spor ve kterém se snažil dokázat že preventivní kroky rodiny jsou nezákonné, a Axel Duma, vášnivý člen šesté generace Hermès, říká, že jeho rodina společnost nikdy neprodá. Nicméně, tato slova se nijak neliší od těch, které jsme měli možnost slyšet od ostatních, jako je Donna Karan: společnost DKNY které se v roce 1996 stala akciovou, a po řádu špatných rozhodnutí managementu skončila v roce 2001 ve vlastnictví LVMH.
“Není to [obchod Bulgari] ani tak koupě, jako spojení dvou rodin se stejnou vizí a filozofií.”
—BERNARD ARNAULT
Prakticky každý měsíc končí další a další rodinné módní domy v rukou LVMH (naposledy to byl právě Bulgari počátkem března) a jediné, co nám zbývá je čekat a doufat, že Prada nebude další tragedií jako jsme mohli být svědky v případě DKNY, či se pomalu nezačne stávat masovou záležitostí à la Louis Vuitton.
Stane-li se Prada akciovou společností, nebo LVMH odkoupí kontrolní podíl Hermès, změní se váš pohled na tyto značky? Nebo zbytečně přeháním a tento vývoj módního průmyslu není tak zlý, jak se zdá?
